• Tisk

Vladimír Stibor: Zpráva o básnickém almanachu Řezbáři stínů

  • Autoři - Vladimír Stibor
  • Úterý, 30 Srpen 2016 19:44
  • Aktualizováno ( Pondělí, 12 Září 2016 10:25 )
  • Napsal uživatel Vladimír Stibor






Již čtvrtým almanachem v řadě pokračuje básnická série tvůrců české poezie. Letošní antologie Řezbáři stínů obsahuje rovných devadesát básníků. Slavnostní křest této knihy se uskutečnil v pátek 1. července v Praze v galerii Portheimka nedaleko Kampy. Recitoval slavný umělecký bard Mirek Kovářík, zahajovací slovo pronesl spisovatel i básník Petr Žantovský. Celým pořadem hrou na harfu provázela Zbyňka Šolcová. Kniha vyšla jako v předchozích letech v kamenném nakladatelství Milan Hodek Hradec Králové. V sborníku lze nalézt ukázky z tvorby známých a uznávaných básníků, tak i verše mladých autorů, kteří se na současné české poetické scéně již etablují. Rád bych se zmínil alespoň o některých jménech, ale nelze uvést všechny, tak nabízím namátkou několik literátů: Jiří Žáček, Karla Cikánová, Pavel Kovář, Bořek Mezník, rovněž Roman Szpuk a mnozí další. V roce 2013 vychází první almanach tohoto volného cyklu s názvem Ptáci z podzemí, následující rok následují Pastýři noci, rok 2015 přináší poetický sborník Rybáři odlivu, letos v létě již zmiňovaný almanach Řezbáři stínů. První tři knihy ilustrovala Alena Stiborová, poslední antologii dcera Luciána Křížová Stiborová.

Lze říci, že věk básníků je různorodý, od tvůrců sotva přes dvacet až téměř k devadesátiletým meta-dorům. Rovněž několik básníků, jež své české kořeny nezapřou, žije na mnohých místech v cizině, např. Ve Švédsku, USA, Německu…
Podle všech přicházejících ohlasů lze soudit, že almanach 2017 nezůstane jen ve hvězdách.

Vladimír Stibor, editor V Nechvalicích
dne 30. Srpna 2016

  • Tisk

Babu: Mrtvý luh nedá nic zadarmo

Babu: Mrtvý luh nedá nic zadarmo

(reportáž z pouti mokřady)




...Celou noc jsem nespala, převalovala se a hledala vhodnou polohu. Bolelo mě celé tělo. Hlavou se mi honily myšlenky. Jedna válcovala druhou. V duchu jsem se snažila vrátit na začátek. Na počátku všeho byl Zinyho telefonát: „Včera jsi měla takové smutné oči, co vyrazit na vandr? Johanka se na tebe těší.“ Ještě rozespalá jsem přitakávala a postupně začala procitat zděšením. Upsala jsem se ďáblu. Vandrem se rozuměla 2-3 denní postní pouť začínající na Soumarském mostě. Jak přežiju bez kávy a cigaret? Bez masa to jistě nebude zas takový problém, přestože patřím mezi ty, kteří uznávají zeleninu, jen když projde přes pěkný kousek vepřového. Naštěstí nebylo moc času na přemýšlení a hledání důvodů proč a jak se vyvléknout z již slíbeného. Vlak odjížděl už za hodinu. V rychlosti jsem provedla své ranní rituály, popadla bundu, spacák, z lednice něco zdravě zeleného a ještě stihla vypít kávu a vykouřit pár cigaret do zásoby. Kdo ví, kdy si zase budu moci užít svých závislostí.

...Do vlaku jsem nastupovala natěšená a plná očekávání. Těšila jsem se na otevřenou krajinu, šumění lesů, ptačí zpěv a sílu letního slunce. Ze Soumaráku jsme se – Ziny, Johanka a já – vydali značenou pěšinou směr Dobrá, kde jsme měli v plánu se stočit na Volary a navštívit naše kamarády. Cestou jsme sbírali houby k večeři a za vášnivých diskusí a příjemného štěbetavého rozhovoru jsme bezmyšlenkovitě minuli rozcestí a pokračovali špatným směrem. Tuto chybu jsme si uvědomili až po pár kilometrech. Rozhodnutí bylo jednoznačné. Zpátky se nevracíme. Vezmeme to přímo přes Mrtvý luh. Začíná to správné dobrodružství. Půjdeme cestou necestou. Budeme dobývat nová území.
...Před námi široko daleko jsou luka, místy roste strom, jen v dáli na obzoru se uprostřed zalesněných vrchů tyčí komín, který nám napovídá polohu města Volary. Na úpatí kopců se dává tušit koryto Teplé Vltavy. A to je náš nejbližší cíl. Jediným oříškem pro nás asi bude dostat se na její druhý břeh. Doufáme v možnost přebrodění.
...S elánem vykročíme mimo asfaltovou stezku. Terén se mění zvolna. Posekanou louku střídá mírně podmáčená ostřice. Zouváme si boty a chvíli si užíváme čvachtání bláta mezi prsty. Místy se ale nečekaně objevuje trnitý porost a naše nohy utrží první šrámy. Ziny vepředu volí vhodnou cestu, uprostřed jde Johanka a já uzavírám řadu. Hovor už se točí jen kolem otázky „KUDY?“ Jako správné ženy se snažíme Zinymu poradit. Naše varianty a návrhy, které nás s úsměvem párkrát nechá vyzkoušet, se většinou neukázaly jako ty nejlepší. Klopýtáme mezi drny, nohy se pletou jedna přes druhou, batoh na zádech začíná těžknout. Přepadá mne šílená chuť na cigaretu.
...Dostáváme se do vysoké trávy, která končí až nad našimi hlavami. Ocitáme se v divoké amazonské džungli. Nemám možnost se rozhlédnout a zjistit kde se nacházím. Jediný pevný bod jsou bosé nohy přede mnou, které mi ukazují cestu. Začíná mne opouštět humor, cítím, že síly už ubývají. K tomu se ozývají mí čertovští našeptávači. „Stojí ti to za to? Taková cigaretka se sklenkou vína, to by bylo...“ A podobně. Ve chvíli, kdy hrozilo, že se ze mne opět stane bručoun, který na dobrodružství kašle a raději bude na všem hledat chyby, jsme dosáhli cíle. Ocitáme se na břehu vytoužené a vymodlené řeky. Jak se ale dostat na druhou stranu? Hladina je nad stavem a vypadá to na pěknou hloubku. Ziny navrhuje přeplavat. Rezolutně odmítám. Při mém štěstí mne voda strhne a odnese až do Krumlova. Ziny se tedy rozhodne vodní tok prozkoumat a najít nejvhodnější řešení. Nabízí se nám další možnost. Jít chvíli vodou podél břehu, abychom se vyhnuli trní a hledat vhodný brod na druhou stranu.

...Rezignovaně vstupuji do vody. Špatně šlápnu, noha mi sjede z kamene a bořím se. Hladina mi sahá do půli stehen. Vyhrnuté nohavice kalhot se mi nasáklé ledovou vodou poťouchle vysmívají. Zatnu zuby a s vervou bojuji s vodním živlem. Proud se mi snaží podrazit nohy. Přidržuji se trávy, která mi rozřezává kůži na rukou. Pár metrů mi připadá jako pár kilometrů. Opět se hlásí chuť na cigaretu a touha přestat být ta drsná a tvrdá, ale přiznat, že jsem slabá a křehká žena. Chci zůstat a počkat na zachránce na bílé lodi. Voda je stále hlubší a hlubší. Brod v nedohlednu. Rozhodujeme se pokračovat po břehu, který i se svými trny se zdá přívětivější. Konečně mám pod nohama pevnou zemskou půdu a propadám hysterickému smíchu z únavy a vyčerpání. Kdyby mi někdo den předem nastínil můj dnešní boj, s přírodou a sama sebou, vzbudil by ve mně podobný smích…
...Pod košatou břízou, rozbíjíme základní tábor. Nabíráme sil na další cestu, dopřáváme si na posilněnou trochu té zdravé zeleniny. V životě jsem si více nepochutnala na rajčeti jako nyní. Ubalíme a vykouříme jointa, protřepeme unavené údy a s vervou se pouštíme do dalšího boje se šumavskou přírodou. Nohy se mi únavou a vyčerpáním pletou, zakopávám o drny, ztrácím rovnováhu a padám. Sbírám další šrámy.



Foto Roman Szpuk

  • Tisk

Antonín Mareš: Strašidla spouštějí blikání rudých očí z roztavené stropní objímky

  • Autoři - Antonín Mareš
  • Pátek, 26 Srpen 2016 07:58
  • Aktualizováno ( Čtvrtek, 08 Září 2016 08:26 )
  • Napsal uživatel Antonín Mareš


Po přečtení rozhovoru s Petrem Mikešem v jeho novém souboru básní vydaném u Votobie, zakoupený mnou v pátek před odjezdem zpátky ... až dnes jsem se zklidnil... načež na jazyku se mi zjevila, chutná byla, věta Havran seskočil se střechy jako do práce a zavrzal si křídly k odletu...
Včera jsme se s Manfredem Zyllou, mým přítelem malířem, vrátili z Olomouce ... Je rád na cestách.  Šestnáct let svého života strávil v Jižní Africe, v dobách nejtvrdšího apartheidu, o našem minulém režimu s ním mluvit mohu. Někdy v šedesátých to tady v Němcích zabalil a odešel, přes Afganistan do Indie, bůhví kam.
Skončil v Jižní Africe, za apártajdu; ženatý v Kapském Městě s indicko-africkou míšenkou Azizou ... Žili spolu ilegálně, on běloch v ghettu pro barevné ... Tedy negry ... Což bylo trestné ... Ona bez všeho dalšího, neb zbarvená byla ... Manfred podle zákona nezákonně ... Rychle se opaloval ... On jako Mustafa Zylla ... Zylla, čteno vysloveno zní mahagonově.
Manfred, dnes zde v Mnichově dohlížející na svou zatím poslední dceru Wahibu, míšenku na druhou, již bůhví kolikátý rok, aby se mohl po její zdárné maturitě vrátit do své milované Afriky. – Umím jen dcery, mám čtyři; usmál se. Pravil cestou pěšky z Hluboček do Velké Bystřice – Za pár let mi nehoupne, a já bych toho chtěl ještě tolik. Taky jsem se zamyslel.

Vyšli jsme po sedmé přímo do slunka ... On třiapadesátiletý, já jednačtyřicetiletý, oba na voňavém vzduchu ... Z posledního paneláku Hlubočky směrem na Olomouc.
Podél Bystřice, přes Mariánské Údolí, pak vlakem z nádraží Velká Bystřice ... V motoráčku červeném, asi až z Krnova ... Nám naproti na sedadle paní, starší dáma, nás oslovila nás německy.
Obličej měla přelepený mapou zdejšího všeho; jak se Manfred divil, že ona bez přízvuku mluvila.
– Hlubočky byly dřív Hombok, říkám, a Velká Bystřice Großwisternitz.
– Jak dřív?
– No Humbug; česky na konci čteš s K, jako švindl, dřív.
– Sranda? Jako Schwindel?
– Prča.

A vycházeje po schodech z podchodu do Olomoucké nádražní haly, po stěnách jařící krojovaní lidé v holínkách, paže vztyčené nad vlající jim vlasy, čepce a klobouky se stuhou ... Pásy podél rantlů jejich budovatelského trsání roubené tmavě hnědými odlitky rukodělných počinů.
– Co je tam napsáno?
– Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí ...
Musím říct – Tady bylo před válkou skoro šedesát procent Němců, a tady, jak vidíš; ukázal jsem. On se díval jinam, přerušil –  Kdy to bylo postaveno? – Třicátá; ta paní, jak byla ve vlaku, ta by ti určitě mohla navyprávět věcí...  – Nojo, každý máme své, jako ty. A ten Sputnik, všiml sis, jak letí nad obilím?

  • Tisk

Antonín Mareš: Karla (dívkám odeševším do jinojazyčné ciziny dostává se všeliké podpory)

  • Autoři - Antonín Mareš
  • Čtvrtek, 25 Srpen 2016 15:31
  • Aktualizováno ( Čtvrtek, 25 Srpen 2016 15:53 )
  • Napsal uživatel Antonín Mareš



Na chodbě Iniciativy Kanadské Podpory československým uprchlíků v Mnichově stojí Karla v bundě ze Sociálu. Byla si na Franziskanerstrasse pro věci. Sociálka jí řekla, máte nárok na zimní teplou bundu jednou za dva… – Nebo řekla za tři roky? Dali jí tu, kterou teď má na sobě, sdělili, ať si tedy přijde pro novou za dva roky. Takže tři. A ne dřív. Karla stejně už přesně neví; nakonec je to jedno? V tom aspoň není sama. Je únor, má bundu.
Karla utekla v létě přes Juginu; převezli ji v kufru auta, jeden z nich zaklepal, a řekl: Tak vylez na ten západ, ne!
A pak byla najednou v lágru na Hansastrasse; nevzpomíná si, bylo to najednou na díly či zároveň a spolu s něčím ještě. Uměla trochu německy, tak dělala sociální práci. Uklízela. Asi proto zůstala v Mnichově a neodsunuli ji někam do hor. Na začátku by jí to asi vadilo víc než teď, i když se toho bála dál.

Hansalágr ji deprimoval. Každý žil v depresích. Většina se však snažila vypadat opačně. Někdo to přiznal, jiní nadávali na komunisty. Někteří dostali abscesy velké jako dětské pěstičky a museli na operaci. Všechno nervy. Většina nadávala na Němce, jak jsou blbí a sprostí; každý jinak. Nadávali na Poláky, kteří všechno zavinili; – Tou jejich vychcaností a prací načerno! Každej Polák pracuje na černo, žejo; když se ho zeptáš, tak jako nic neví.
Karle to připadalo celkem normální, že Poláci drží spolu. Spíše se divila Čechům, kteří utekli, ale většinou žili a mysleli zde stejně jako doma. Nevěděla, proč by zrovna Poláci měli dohazovat černou práci Čechům, když ti sami si nebyli schopni něco sehnat. Buďto byli zamindrákovaní, vyprávěli, co všechno v Česku neměli, vlastně měli; co tam všechno zanechali, třeba počítač. Anebo měli jednoduše strach, potom že jim nedají azyl nebo je vyhodí, když je chytnou. Z těch osmdesáti marek se sice žít nedalo, ale Karla měla stejně pocit, že je v jakémsi filmu, v nějakém snu. Honění se za penězi ji proto připadalo zbytečné. Sny a přeludy.
Maďaři a Poláci prý utíkají jenom kvůli penězům. Karla byla v Maďarsku, v Polsku jen na den autobusem, a taky dobře nevěděla, proč tam odtud lidi utíkají. A našinci?
Bohudík nedávají na Hansu tolik černejch, ti jsou na Untersbergu. O tom všem se neustále mluvilo. Nebo cikánech.
Někdy se Karla uprostřed věty zalkla, nemohla vyslovit slovo. Řekla část věty; useklo se to samo.

Karla stojí , čeká na pořadové číslo; moje číslo. Chtěla se jen přeptat, jak je to s předpokladem pro Kanadu, a jak dlouho by to trvalo. Věděla, ano, je zapotřebí mít sponzora; a že je nutné mít dostatek peněz. To jí řekli Poláci. Kolik neřekli, ale prý moc. Karla měla od léta, to znamená od září, běžet žádost o azyl. Ale říkají, že už azyl nedávají. Polákům vůbec ne a Maďarům taky ne. Němci nás tu nechtějí. Karle bylo třiadvacet a byla sama. Geniální.

  • Tisk

Antonín Mareš: Jarda a Mireček pozorovaní Tondou

  • Autoři - Antonín Mareš
  • Čtvrtek, 25 Srpen 2016 15:27
  • Aktualizováno ( Čtvrtek, 25 Srpen 2016 15:58 )
  • Napsal uživatel Antonín Mareš


Hvězda
Byla jednou jedna Jarka, ta odešla do emigrace s přítelem Mirečkem. Tonda je znal. Mireček byl rázu bláznivého, tak jak se patří. Ne proto, že se narodil na Slovensku. Tak třeba v sedmdesátých letech pracoval v pražském divadle jako osvětlovač; ač dělal blbosti, rád si hrál. Jednoho rána kolem desáté vzal z rekvizitáře na jeviště starou bambitku, přiložil si ji na hruď, zmáčkl spoušť. Ozval se výstřel a Mirečka závažně zranila cvičná, avšak z bezprostřední blízkosti tělocvičná divadelní kulka.
Aha; bambitka banditská nabitá byla.
Od té doby měl Mireček vprostřed hrudi jizvu tvaru hvězdy. Taky se podobala mapě neznámého světadílu. To si vymyslel Tonda.

Jarka a Mireček dorazili do emigrace vlakem. Žili v bytě za zahradou mnichovské Akademie; byt byl romantický, pod střechou. Když byl Tonda na návštěvě, kouřil a říkal si na balkónku, To je opravdu hezké; ty vysoké stromy v zahradě Mnichovské Akademie výtvarných umění! A byt jak je přívětivý!, stará zástavba, podlaha z prken, a vržou.
Jarka a Mireček měli mnoho českých, později i německých přátel. Byli to většinou umělci, sochaři, výtvarníci, spisovatelé. Oba se aktivně zúčastňovali kulturního života české emigrantské komunity, znali téměř každého významného člověka. Čemuž se Tonda podivoval. Zaprvé nikoho z těch lidí neznal, a zadruhé tyto české okolnosti vnímal, a to ze všech možných stran svého vlastního chápaní, náhledem poturčence.

Zrcadlo
Tonda už měl všímání jiné. Popisy dotyčných českých umělců a spisovatelů mu připadaly jako portréty kreslené podle fotky. To bylo v roce 1983. Tonda naslouchal, co kdo v Československu dělal, čím byl významný, a jak je na tom teď, nicméně se mu žádný popis nespojil s ničím zdejším. Když Tonda sám Jarce a Mirečkovi něco vyprávěl, třeba o svých německých kamarádech, tak vždy po chvilce přestal. Naslouchali mu, ano; ale Tonda měl pokaždé pocit, že nyní ukazuje fotky on. Vzpomněl si, jak mu Mireček popisoval zážitek; bylo to na roční výstavě ukázek tvorby studentů Akademie; že to bylo strašné, blbé věci. Dokonce po Mirečkovi dva studenti stříkali stříkací pistolí!; Seděli na skříni a stříkali na mně. Nojo, řekla Jarka, však tys taky nadával. Česky?, zeptal se Tonda. A jak pak, když Mireček svůj zážitek líčil grafikovi z Prahy, a řekl, že by těm studentům spíš měli dát lopaty, tak grafik pravil – Jo, ale museli by těmi lopatami taky malovat. Tenkrát Tonda začal vyprávět o jednom kamarádovi, co flexou řezal do kusů odbagrovaného asfaltu, když se v Kasselu opravoval povrch jedné silnice, a vzal pak …

  • Tisk

La Petite Mort: Vášeň, kterou nikdo nechce

  • Noviny - Stalo se
  • Úterý, 23 Srpen 2016 11:36
  • Aktualizováno ( Úterý, 23 Srpen 2016 11:58 )
  • Napsal uživatel Nora Jedináková




Převzato ze stránek: http://www.lapetitemort.cz/


Vášeň, kterou nikdo nechce II


„Už vím, kdo jsi!“ křičel na mne Richard nepříčetně. „Ty seš siréna!“

Pomyslela jsem si:

Tak tomuhle španělé říkají „la pasión“.

„To není pravda,“ začala jsem natahovat. „Já přece nechci, aby ses někde utopil. Nejsem siréna!“

„Já už jsem se utopil ve tvých očích,“ kapituloval.

Seděli jsme jako po tolikáté, na kraji útesu, z něhož někdo někam bude muset skočit. Dříve či později. Rozhodl se Richard.

„Já teď ze všeho nejvíc chci odjet. Vím to. Musím…“

Hovořil o svojí cestě za šamany v jihoamerické džungli. Slíbili mu, že se tam potká s ďáblem.

„Až ho tam potkám, zeptám se ho, jakou má podobu!“

Nebylo pochyb, že ví, jak ďábel vypadá.

Hrál si přitom s mými vlasy, nekonečnou chvíli a pak řekl:

„Já se mu nedivím. Vůbec. Fotil bych tě očima, kdybych mohl.“

„Byl mnou posedlý,“ přiznávám i Richardovi jeho diagnózu.

„Opatruj se mi tu,“ nabádal mne, když jsme se loučili.

„A piš! Pro všechny bohy, piš.“

„Nebo udělám ještě horší věci, abych tě nakopal,“ pohrozil mi Richard – moje múza.

„Pálení mostů mne baví,“ přiznávám se.

„To nevíš, jestli teď pálíš mosty, nebo je stavíš,“ pronesl jako enigma.

„Potkáme se tady, za tři měsíce.“

„Na dušičky.“

Hmmm, Día de Los Muertos.

Přijde listopad, a něco bude jinak.

Z čajovny jsme odešli každý sám.

Richard odjel sám do džungle, hledat ďábla.

Ale ještě před tím škrtl sirkou. Zapálil něco.

Takhle, hádám, funguje múza a nebo – siréna. Strhne vás někam, kam byste se nikdy nenechali strhnout. A vy plachtíte, jako kdyby vám za patama hořelo.

Cítím se naživu.

Cítím se tak naživu, jako by můj dosavadní život byl jen náměsíčný sen.


Strana 1 z 106