• Tisk

Pavel Ludačka: Král a mnich

  • Noviny - Stalo se
  • Úterý, 28 Červen 2016 12:23
  • Aktualizováno ( Středa, 29 Červen 2016 11:09 )
  • Napsal uživatel Pavel Ludačka


 

 


Odmítnutí a přijetí


Tadeáš ryby prodával
ve městě každý den
a jednou dívku uviděl,
krásnější nežli sen.

Slunce jí září do vlasů,
má cupitavý krok,
rozdává úsměv každému,
svádivé ruce v bok.

Tak po ní chlapec zatoužil
pod stromem fíkovým,
ona se na něj nedívá,
on zírá listovím.

Je večer, dívka půjde spát,
Tadeáš citem zoufalý.

„Musím jí říct, že mám ji rád!
Dřív než se slunce zahalí.“

Šel, kam ho oči vábily,
šel za svou vysněnou,
měl ryzí city na dlani
a mysl zatměnou.

„Pojď se mnou, chci ti něco říct,
pojď se mnou pod můj fíkovník,
pojď, prosím, krásná dívko má,
jsem Tadeáš, tvůj bojovník.“

„Nepůjdu s tebou, běž si sám,
já tady lepší chlapce mám.
Vzpomínku na mě rychle znič.
Já ti dám pusu – a běž pryč!“

I běžel chlapec nazpátek,
dva šípy v srdci měl,
šíp lásky letěl zepředu,
šíp zrady v zádech zněl.

Pod fíkem plakal do rána,
tvář omýval mu žel,
skrz slzy ani nevnímal,
kdo moudrý kolem šel.

„Už neroň slzy, synu můj,
však já to také znal,
Ztratil jsi lásku? Nech to být.
Kdo hledá, najde dál…“

„Když jsi to poznal, mistře můj,
jak zapomenout mám?
Jak zapomenout na dívku,
jíž chci být milován?“

„Po které toužíš, synu můj,
ta zradu v srdci má.
Ta Salome se jmenuje,
je dcera králova.“

„A jaks mě poznal, mistře můj?
Vždyť jsem tě neviděl.“

„Můj otec řekl, synu můj,
a byl jsi pod fíkem.“

„A proč jsi přišel, mistře můj?
Šťastný ten fíkovník!
Už nevzpomínám na zradu.
Smím být tvůj učedník?“

„Následuj mě, synu můj!“

„Následuji, pane můj!“

  • Tisk

Helenka Krystová: Osvobodit se

  • Autoři - Helenka Krystová
  • Úterý, 28 Červen 2016 12:11
  • Aktualizováno ( Úterý, 28 Červen 2016 12:55 )
  • Napsal uživatel Helenka Krystová



***


básník za zdmi své cely zpívá, že duch spoutati se nedá
a jazyk umlčeti nelze dnes
a verše smazati si jen tak nedá
za zdmi své cely básník dřímá o zítřku, který slunce nemá nebo přesto vysvitne a uvidí ho ano či ne on dosud nezná
ptá se on každou noc co přežije další den své prázdnoty či nicoty své již vlastněné cely co ptačí zpěv na okenici nemá
a vzduch starobince provází toto vězení těla či vlastnění člověka co vinen či nevinen byl jest
a proto svoboda se vzíti nedá i když možná smrt ho navštíviti může jako laskavá žena či starý stařec či výhled ven





osvobodit se


I.


nezní to třeba dvakrát krásně ale co psát pro ryby které by se tak rády osvobodily z prutů
nebo lidi z okovů
či svých svárů nebo povinností které každý den tu jsou jako lidi ve svých domovech
vězňové uložení ve svých celách
a proto zvolá tábor Václav vítězí





II.


chtěl bych být vánkem co si jen tak poletuje u nebe
chtěl bych být pískem co se nesune dál jako stopa lidí
chtěl bych být dálkou po které člověk tolik nezatoužil
chtěl bych být tonem který zpíval vítr
chtěl bych být slabikářem který zná svá písma
chtěl bych být ostrovem který neobjevil člověk
chtěl bych být životem jako řeka co zná svůj proud

avšak jsem člověkem co nezná ...





III.


ryby chtějíce se osvobodit z prutů a plavat
jako lodi vyrobené ze železných okovů svírajíce dřevo
hradby chtějíce se osvobodit od zlých pánů a jejich kamenů
dravci chtějíce létati na nebi a nepatřit do železné klece.





IV.


ryby se chtěj osvobodit ze sítí rybářů
vlny se chtěj osvobodit od zlých žraloků
lodě se chtěj osvobodit od svých pánů
kameny od stavitelů hradeb
vlasy žen od svých kadeřníků
stopy drvoštěpů od jejich štěpů
kvalitní hradební mok od svých džbánů
a utkaných prutů
lodě od svých okovů
meče od svých rytířů
a rybáři od svého odlivu od známého lihu


  • Tisk

Karel Rada UPROSTŘED ZÁŘÍ ZPĚV scénář - verze 2016 I. díl

  • Autoři - Karel Rada
  • Sobota, 25 Červen 2016 11:13
  • Aktualizováno ( Sobota, 25 Červen 2016 12:25 )
  • Napsal uživatel Karel Rada


Karel Rada
UPROSTŘED ZÁŘÍ ZPĚV
scénář - verze 2016



Hlavní postavy:
MEJLA, někdejší básník, dnes pouhý "čtyřicátník bez tvůrčí motivace"
ŽOFIE, nastávající studentka filmové školy, panna
HEDVIKA, Mejlova exmanželka, učitelka angličtiny
SVÁŤA, rozvádějící se křesťanský básník, čerstvý padesátník
ROBERT, šumavský básník, otec pěti dětí
BLECHA, nakladatel, prozaik, výtvarník, rentiér
ADAM PECHA, mladý básník, šéfredaktor literárního časopisu
BOBAN KÁCHA, přestárlý hippie, básník a rocker
KAČENKA, Bobanova „věčně mladá“ grouppie
JOHANA, básnická hvězda, milovnice žen
VIKTORIE, těhotná vyznavačka hnutí New Age
DÁŠA, Žofiina matka, šéfredaktorka ženského časopisu
Mejlova MATKA, majitelka trafiky
Dívka z fotografie - Mejlova dcera MAGDA
KRISTÝNA, Žofiina kamarádka
Hedvičina sousedka BERKYOVÁ
PÍČUS, přestárlý frontman punkové kapely, Kristýnin milenec
DUŠAN, Hedvičin druhý manžel, důstojník Armády ČR
a další...

1. obraz
MALÉ MĚSTO, ČINŽÁK - ext. + int. den (ráno)
1
(a, b, c, d, e... - sestřih)
Malé město na úpatí příhraničního vojenského újezdu.
2
Skrze oblačnou zářijovou oblohu na okamžik prosvitne slunce.
3
Do bytu v nejvyšším patře zrekonstruovaného činžáku na předměstí---
4
---pronikne průzorem mezi záclonou a nedotaženým závěsem jeden ze
slunečních paprsků: v pokoji tam dospávají po menší oslavě dva lidé -
45letý Mejla a 35letá Hedvika.
5
Paprsek polechtá Mejlu v nose a on kýchne.
6
Hedviku to neprobudí, jen se ve spánku otočí k Mejlovi zády, poodhalí mu tak
zpod přikrývky něco z vnadných křivek svého těla - a pochrupuje dál.
7
Probuzený Mejla se posadí a nejprve se trochu nechápavě rozhlédne po pokoji:
8
Na stolku vlevo u dveří se tyčí dopitá láhev od vína a dvě skleničky (na jedné
zřetelný otisk rtěnky), na neodklizeném talířku leží oschlý nakousnutý chlebíček.
9
Od spánku rozcuchaný Mejla se s nechutí odvrátí od chlebíčku, zakroužením
ramen si protáhne krční páteř a polonahý vstane z postele.
10
(a, b, c, d, e... - sestřih)
Pohled z okna: sluneční paprsek se mezitím opět skryl za mraky, ulice v okolí
však i přes to ožívají (školáci s taškami, dělníci se sbíječkou u výkopu, sanitka
s houkačkou apod).
11
Z přízemí téhož domu vykoukne ven otevřeným oknem asi 55letá Romka -
sousedka Berkyová.
Berkyová (mluví dozadu za sebe):
Bude zase chcát... vem si pláštěnku!
Slyšíš mě, Pišto?
A otočí se zpět do bytu.
12
Mejla v koupelně před zrcadlem: utře si právě umytý obličej
do připraveného ručníku.
13
V zrcadle se mu přehraje výjev z minulosti (flashback): o deset let mladší
Hedvika mluví do Mejlova subjektivního pohledu v zrcadle.
Hedvika:
Ta tvoje laxnost ke všemu, co se nás týká... co se týká našeho vztahu, naší společný
domácnosti... naší budoucnosti... ta tvoje rozměkklost, neochota bojovat,
rvát se se životem---
14
Mejla se nad tím výjevem směrem k zrcadlu zašklebí.
15
Hedvika (stále flashback ze zrcadla):
--- nehne s tebou ani to, že se s tebou chci rozvést!
2. obraz
PRAŽSKÉ ULICE - ext. den (ráno)
16
(a, b, c, d... - sestřih)
Rušná ulice v centru Prahy.
Z tramvaje vystupuje mladá, důvěřivě bezprostřední 19letá Žofie s batůžkem
přes rameno a gestikuluje směrem ke své kamarádce, odměřenější a
sofistikovaněji se tvářící 20leté Kristýně, která z tramvajového vozu vystoupila
jako první.
Žofie:
Máma mi zaplatila řidičák a táta mi už před tejdnem poslal novou kameru, to
miniDV s HD rozlišením...
Její slova zaniknou v rachotu podchodu metra, který obě dívky pohltí.

  • Tisk

Karel Rada UPROSTŘED ZÁŘÍ ZPĚV scénář - verze 2016 II. díl

  • Autoři - Karel Rada
  • Sobota, 25 Červen 2016 11:11
  • Aktualizováno ( Sobota, 25 Červen 2016 11:16 )
  • Napsal uživatel Karel Rada


22. obraz
PLÁCEK PŘED SVÁŤOVO CHATOU - ext. večer (u ohně)
131
Západ slunce v krvavém oparu - "básníci" se konečně všichni sešli
u večerního ohně; úvodní řeč má Adam.
Adam:
Chtěl bych vás tady dneska, tak jako každý rok, přivítat především za redakci
literárního časopisu "Iluze", která se letos podruhé stala patronem tohohle našeho
setkání, a taky bych rád veřejně poblahopřál Sváťovi k jeho včerejšímu životnímu
jubileu a zároveň mu poděkoval za jeho každoroční pohostinství - čímž tedy
samozřejmě narážím na jeho výsostný burčák---
132
Všichni se zasmějí, jen Boban se zašklebí.
133
Adam (pokračuje):
---a jako prvního bych teda do záře plamenů na imaginární pódium pozval Mejlu,
který se sem "na místo činu" vrátil po dlouhých devíti letech!
134
Mejla vstane, zaujatě sledován především Žofií a Hedvikou.
Mejla:
Před dvěma dny, kdy jsem taky slavil narozky, ale ne zase tak kulatý jako tady
Sváťa, jsem ještě netušil, že sem mezi vás vůbec pojedu... vlastně jsem se rozhodl
přijet sem na popud svý bejvalý ženy Hedviky---
Otočí se k ní a usměje se na ni.
135
Hedvika z rozpaků na okamžik sklopí zrak.
136
Mejla (pokračuje):
---a k tomu, abych tady přečet něco ze svý deset let starý sbírky "Kniha veršů
nemravných", mě ukecala zase támhle Žofie, dcera mý někdejší přítelkyně Dáši---
(usměje se i na Žofii)
---takže!
137
Žofie zapíná mini DV kameru.
23. obraz
BÁSNICKÉ SOIRÉ NA PLÁCKU PŘED CHATOU - ext. večer (u ohně)
138
(a, b, c, d, e... - sestřih)
Sestřih recitačního večírku u ohně částečně pohledem Žofiiny videokamery,
částečně prostříháno přikládáním větví do ohně, naléváním a popíjením
burčáku, opékáním buřtů, krájením chleba a brnkáním na kytaru.
Mejla (18:17:16):
Ač nejsem básník
hraju vabank o svou křivou hubu
proti zrcadlu zpívám si
od cesty po všech palubách titaniku a
učím se odpouštět matkám jejich
opičí lásky a otcům krátkozrakost
kam až dohlédnu odpustím i sobě
ač nejsem básník
Johana (18:59:37):
Zdá se, že o mně nikdo neví
krok nesoucí mě k neznámu a k divnu
tříští se o mech ve zbloudilce
pěšina vrávorá mezi střepy
opatrná a tenká
až moje noha oněměla
bylo to v osadě
která zbavuje každou toulku cíle
bylo to před chatou
kde uvízla jsem v pavučině bezčasí a strnulosti
cosi mě přinutilo
znehybnět
oživlý plot mi v obstoupení šeptá:
je tady, přítomná
je tady pro setkání s tebou
počkej si
třeba se dveře rozestoupí
třeba se zjeví za oknem...
Robert (19:29:39):
Had promlouvá k nahé ženě
útočí na svůj vlastní ocas
špičku jazyka mezi její rty
směřuje do kruhu---
Adam (19:49:19):
Blázen v hlavě
čteš ho a stále nevíš nic
Bázeň v hlavě
jistý si nemůžeš být nikdy ničím
Bazén v hlavě
plaveš v tom a plavky netřeba---
Sváťa (20:30:11):
---tak sama vstříc mi vycházíš
měsíčním světlem postříbřena
a probouzí se v tobě žena
teď už jen hlas a světlo ztiš!
Adam (19:49:49):
---Bláznivý text
plaveš v něm a slovník nepomůže
Bláznivá bázeň
jistota nejistoty všechno jistí
Básnivý bazén
čteš ho a realita vyplouvá na hladinu...
Mejla (18:19:21):
Upadám do spánku
zatvrdlý mozol stahuje rolety
mozkové čidlo uzamyká krám
brázda vysoko sníženého
tlaku
Brnkání na strunu dnešního
bdění
izobary snění
napjaté bezčasí
kdy se ani řasa nepohne
kdy duje průvan nespavosti
kdy rachotí roboti
kňučí pod balkónem
kdy se to všechno nějak
sere...
Robert (19:31:42):
---vidím ptáka s křídly
dvou krajností
jež se konečky spínají
a rozpínají
had zatím zasvěcuje ženu do sebe
hraje si s jejím jazykem
dává jí znamení k orgasmu...
Johana (19:01:02):
Bude jen v kůži
trochu i v pletenině
postavou otevřená duchu
jako voda vnikající do mračen
bude se blížit k tvému stínu
zlomenému na schodech
kočičí chůzí, která překračuje
a nebude usilovat o dotek---
Mejla (18:22:33):
Poezie beze slov
v odrazu zvětšovacích skel
tam kde se obraz rozpadá
do střepů pokroucené reality:
mluvit už netřeba
plátna nemalovat
stát se jeskynním mužem
pozorovat stíny
139
Později:(do Bobanovy recitace) Sváťa dolévá Žofii (odložila kameru) z demižónu
do sklenky burčák.
Boban (excentricky deklamuje):
Máčím se ve štěrku
stékám pod základy růží
suším se v potu tváře...
140
Mejla stojí opřen o strom a zpovzdálí pozoruje Hedviku, jak přikládá do ohně
dřevo.
Boban:
...zátylek stačí nabodnou
bodnout aby to kviklo...
141
Hedvika přestala přikládat - obchází teď oheň a blíží se k Mejlovi---
Boban:
...roztoč se roztoč v perlivém tanci
ulpívej za nehty...
142
---položí mu hlavu na rameno a Mejla ji obejme kolem ramen---
Boban:
---zmrzneme spolu dosytosti
odkulíme se vyvalíme sudy dehet odplavíme...
143
---Žofie zaznamená, že se ti dva ve svitu ohně začali líbat---
Boban:
...zadrž dech
olízni kolek a přestaň se olizovat---
---se slzami v očích se od nich odvrátí...
144
...čehož si mezitím všimne Robert...
145
...Žofie raději opět vezme do ruky kameru a zaměří ji na Bobana; Sváťa vstane a
odchází s prázdným demižónem k chatě.
Boban (okem Žofiin kamery - 20:02:22):
---zašiju se do rozpáleného slamníku teprve až
mezi prsty když ti ulpí
vločka!
146
Žofie opět sklopí kameru a nenápadně očima zabrousí po Mejlovi s Hedvikou.
147
Místo, kde ještě před chvilkou oba seděli, je najednou prázdné -
jen vedle Boban pije pivo z láhve a dopitou láhev obratem vrací Kačence.

  • Tisk

Karel Rada UPROSTŘED ZÁŘÍ ZPĚV scénář - verze 2016 III. díl

  • Autoři - Karel Rada
  • Sobota, 25 Červen 2016 11:10
  • Aktualizováno ( Sobota, 25 Červen 2016 11:17 )
  • Napsal uživatel Karel Rada


44. obraz
SVÁŤŮV POKOJ - int. noc
246
Sváťa zpěv z verandy jako by neslyšel - je zcela zaujat zabíjením svých protivníků
(v počítačové bojové hře z Třicetileté války) - když u něj najednou kdosi zaklepe
na dveře.
247
Sváťa zvedne hlavu
Hedvika (hlas zpoza dveří):
To jsem já, Hedvika - můžu dál?
Sváťa (zarazí hru):
Jasně, pojď...!
248
Hedvika vejde, dveře zavrzají.
249
Sváťa opráší židli a přisune ji k Hedvice.
Hedvika:
Díky---
(posadí se)
---hele, Sváťo, ty se na mě zlobíš?
Vždyť jsem ti včera večer všechno řekla, jak to vlastně mám: že se - stejně
jako ty - rozvádím, že mám Mejlu ráda a tak...
Sváťa:
Prozradilas mu něco?---
250
Hedvika se zatváří nechápavě.
251
Sváťa:
---Myslím jako o nás dvou... tenkrát...
252
Hedvika:
Jak mi zahejbal s Dášou a já přišla za tebou?
---Ne, to jsem mu neřekla - a ani mu to nikdy říct nehodlám!
253
Sváťa (úlevně):
Tak to jsem rád... nerad bych přišel o jednoho z posledních kamarádů---
45. obraz
VEDLEJŠÍÍ POKOJ - int. noc
254
Na horní palandě leží Johana, na dolní se Viktorie odstrojuje a převléká na spaní.
Johana:
Příšernej spolek... každej rok si říkám, že už jsem tady naposled... že už to tady
nedávám... a stejně se napřesrok vždycky nechám zase od Blešáka ukecat...
Viktorie:
Nebuď k nim nespravedlivá...
255
Johana:
Vždyť se na ně podívej! Jeden toká nad každou babou, která se tu jen mihne,
druhej je rudej vzteky, že mu Blešák nechce vydat další knížku... třetí na to
na všechno sere... čtvrtej se tu ukáže až po deseti letech---
256
Viktorie (směje se):
Zapomněla´s na ty svý dva buzíčky...
257
Johana:
A na baby, že jo - jedna se stará o toho svýho vzteklouna, druhá dělá
samaritánku hned dvěma najednou... jen ta mlaďonká kočička, ta je teda
ještě těma našima sračkama nedotčená, to je fakt... tu jsem ráda poznala---
Viktorie:
Tak hurá, aspoň něco!
258
Zapne se do spacího pytle a uvelebí se na dolní palandě; Johana se nakloní z té
horní ke dveřím a zhasne světlo.
Johana (ve tmě):
Tak dobrou noc, vy dvě tam dole!
Viktorie (ve tmě):
Dobrou...!

  • Tisk

Pavel Kukal: Ruku jsem opřel o kámen

  • Autoři - Pavel Kukal
  • Sobota, 25 Červen 2016 07:23
  • Aktualizováno ( Sobota, 25 Červen 2016 07:27 )
  • Napsal uživatel Pavel Kukal, Roman Szpuk


Teplice II.

(Svatce A.)


Buřička v šatech kurtizány?
To není dobrá adresa.
A přece srdce zaplesá,
ač zůstalo tu bez ochrany.

Zní drsně jméno Trnovany.
Šanov zas trochu mazlivě.
Bouřit a jásat při pivě
a po ránu si lízat rány?

Doubravská Hora bez doubravy,
v nás ještě větší pustina.
Snad ještě něco začíná
pro ty, co k nebi zvednou hlavy?


1. 2. 2016




Prosinec


Poslední měsíc začíná
a nad krajem když mlha sedí
brodím se listím barvy mědi
co poztrácela bučina.

Habr zas zářil mosazí,
nyní však všechno zdá se šedé.
Kam nás ta zima zase vede?
Počátek teprv nesnází.

Voda, co stéká po skále,
štěrbiny mrazem rozechvívá.
Nezmůže nic, kdo jen se dívá
nazpátek v žití nestálém.





Lemberk

(Jakubovi K.)


Snad se nám hluk všech bojů vyhne
v zahradě za zdí kamennou.
Má pískovec tvář zbrázděnou,
nebo se kolem pouze mihne

stín lasičky či hranostaje?
Ruku jsem opřel o kámen.
Jitro je chladné – letní den
svou píseň teprv rozehraje.

I mládí mívá těžkou hlavu.
Vzpomínka jako drahokam
nám připomíná kudy kam.
Chceš zůstat čistý? Chraň se davu.


20. 1. 2016



Ilustrace Roman Szpuk


Strana 1 z 102