Postní rozjímání nad Ježíšovou smrtí a vzkříšením
Příběh Ježíšova života, od jeho dětství po dospělost, zůstane provždy zahalen tajemstvím. Z Ježíšova dětství máme jedinou zprávu (a to jen u Lukáše 2,42) o tom, jak se ztratil rodičům a jak jej nakonec nalezli disputujícího s učenci v chrámu. Evangelium nám nezjevuje teto příběh náhodou, nýbž záměrně nám poodhaluje právě tuto jedinou epizodu z Ježíšova dětství, aby nás zpravilo tom, že již jako dvanáctiletý přemýšlel o věci svého skutečného otce. Vděčný to námět psychologických pokusů o pochopení Ježíše.
Evangelia nejsou přísnou historií, ale literárními vyznáními víry. Ať už byl Ježíš neúspěšným revolucionářem přinášejícím meč a rozdělení, strůjcem chrámového převratu nebo hlasatelem přicházejícího Božího království, které se již vlamuje do naší přítomnosti či už je mezi námi, zůstává nezpochybnitelným faktem, že zemřel potupnou smrtí v mukách na kříži mezi dvěma lupiči. Rovněž je pravdou, že se Ježíši cestou na popraviště a dokonce ještě i na kříži namísto soucitu a podpory ze strany jeho nejbližších dostalo většinou jen výsměchu a ponížení. Jeho učedníci, ač jemu i sobě slibovali, že jej nikdy neopustí a budou jej následovat, kamkoli půjde, se ve chvíli jeho zatčení rozprchli. Někteří se skrývali, někteří jeho konec sledovali pokoutně a inkognito. Petr na přímý dotaz zapřel, že Ježíše kdy znal.
Ježíš se u svých přátel v nejtěžších chvílích setkal s podobnou nedůvěrou, pochybnostmi a zklamáním, jaké od svých přátel zakusil Jób, když se tento z mocného muže proměnil v muže bolesti a byl rovněž všemi opuštěn. A podobně jako nakonec prosil Jób Boha za své přátele, které se Bůh chystal potrestat, modlil se Ježíš za všechny, kdo jím opovrhují, kdo se mu vysmívají a kdo jej tupí, včetně svých katů, aby u Boha nalezli odpuštění. Jeho modlitba na kříži byla v duchu jeho nabádání k odpouštění a milování nepřátel a jeho smrt osobním stvrzením jeho učení.
Později se Ježíšovi učedníci ke svému mistru přece jen přiznali. Scházeli se, rozmlouvali o události, jež jim rozdělila život na život před setkáním s Ježíšem a po jeho smrti. Ježíš je učil novému životu, připravoval je na příchod království Božího. V jeho společnosti byli téměř již v něm. Jeho smrt se zprvu jevila jako katastrofální konec tohoto nového života a naděje na příchod království Božího. Proto hledali pozitivní porozumění jeho potupné smrti, která znamenala též ztroskotání jejich životních nadějí, slepou uličku, do níž zbloudili. Po jeho smrti se sice rozprchli, ale znovu se sešli. Vroucně na něho vzpomínali a byli konečně s ním. V duchu byli stále ještě v jeho blízkosti. Pozdní věrnost a posvátná úcta k jeho utrpení jako by nyní měla vynahradit to, co mu odepřeli v jeho nejtěžší chvíli, totiž právě onu účast v jeho utrpení a věrnost až do konce. Modlili se žalmy, hledali v Písmech odpověď na otázku po smyslu posledních událostí. Rozmlouvali mezi sebou, vzpomínali na Ježíšova slova a modlili se k Bohu za osvícení. Nemohli uvěřit tomu, že by spravedlivý mohl takto strašně skončit a s ním i jejich naděje, kterou jim dal. Navíc, byl-li skutečně odsouzen jako rouhač a je nyní skutečně mrtev, oni, jeho učedníci a přátelé jsou odsouzeni spolu s ním a zůstávají mimo Zákon. Potom také oni zaslouží smrt. Ne! On byl spravedlivý, nezemřel! Žije! Odešel k Bohu, je u Něho v pokoji. Není snad psáno o spravedlivých:
„V očích nemoudrých vypadají jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba, v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni však jsou v pokoji.“ (Mdr 3,2-3)?
Ježíšovu smrt nechtěli a nemohli pochopit jako porážku, museli ji tedy pochopit jako veliké vítězství.
„Ale spravedliví žijí na věky, jejich odměna je u Pána a Nejvyšší o ně pečuje. Proto dostanou nádhernou královskou korunu a čelenku krásy z rukou Páně.“ (Mdr 5,15n)
V opačném případě by učedníci zůstali sami mimo zákon s cejchem rouhačů proti Bohu, kteří by zasloužili jako on zemřít podle stejného zákona (Lv 24,16). Ale to oni přece nejsou. Jesliže Ježíš byl spravedlivý, bezbožníky jsou ti, kdo jej odsoudili. To oni jsou odsouzeni jeho smrtí:
„Spravedlivý svou smrtí odsuzuje žijící bezbožníky“. (Mdr 4,16a)
Nejen přirozený pud k životu, ale právě k onomu novému životu, do něhož je Ježíš uváděl a přijímal, je vedl k tomu, že nemohli konec jeho života pochopit jako konec svých nadějí. Chtějí žít nikoli jako hříšníci a po jeho smrti jako psanci, chtějí žít nadále v jeho království Božím, v novém společenství těch, jimž byli odpuštěny hříchy milosrdným Bohem. Netřeba se skrývat jako zločinci, naopak musí šířit zvěst o této veliké události, o slavné vykupiteské smrti trpícího Mesiáše. Smrti nevinného, spravedlivého, která přemáhá moc hříchu. Nad nevinným smrt nemá právo a nemůže si jej tedy ponechat! Kde je smrti Tvé vítězství? Nejen tedy, že se učedníci k Ježíšovu utrpení nakonec přiznali, ale ve světle textů SZ jej vyznali jako spásnou událost. Odmítli Ježíšovu smrt a utrpení chápat čistě jako jeho i vlastní životní omyl nebo dokonce hřích rouhání, ale poskytli ji pozitivní význam, který se dotýkal celého židovstva a v možnosti i lidstva vůbec. Získali tak novou naději a důvěru v Ježíše nyní pochopeného jako Krista, o němž svědčila Písma. Hle beránek Boží, který snímá hříchy světa! Počali slavit jeho památku, poslední večeři Páně, znovu a znovu se vraceli ve své mysli do té chvíle, kdy byli naposledy s ním. Přitom v nich klíčilo nové porozumění. Ježíš byl trpící Mesiáš. V předvečer jeho slavné smrti s ním slavili eschatologickou hostinu. To, co následovalo (jejich přenocování v Getsemanské zahradě) nebylo již sdílením utrpení s přítelem, k němuž vyzývá Př 17,17. Opuštěním Ježíše učedníky začíná jeho osobní utrpení, v němž zůstal sám. To se však stalo, aby se naplnila Písma. Učedníci jsou bez viny, jsou jim odpuštěny všechny hříchy, tedy zcela jistě těm, kteří pochopí a vyznají jeho smrt jako spásnou událost. Nyní po jeho smrti, při prvním slavení večeře Páně byli zase učedníci s ním a on mezi nimi. Neřekl snad:
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 8,19n)?
Neukázal se jim tenkrát na cestě do Emauz a nepoznali jej právě ve chvíli, když lámal a rozdával chléb (Lk 24,30)? Ale nejen ve sváteční chvíli zažívali učedníci společenství s živým Kristem, ale vždy, když žili a jednali v jeho duchu s bližními:
„byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Mt 25,36).
Obraz Boží tváře na tváři bližního
Karol Sidon si všímá toho, že kdykoli se zmrtvýchvstálý Ježíš zjevuje učedníkům, nikdo jej fyzicky hned nepoznává (Sidon, K.: Evangelium podle Josefa Flavia. 1. vyd., Mladá fronta, Praha, 1991, s. 194). Sidon se domnívá, že v těchto případech nešlo o podvodníka, jednoho z řady samozvaných Mesiášů. Protože bychom pak mohli nazvat stejně snadno podvodníkem také Ježíše, „a to se mi nechce“, píše K. Sidon (cit. d., s. 192). Spíše se domnívá, že učedníci uvěřili, že Ježíš vstoupil do jednoho z jeho následovníků (Tamtéž). Zde naváži, aniž bych předpokládal metapsychózu. Domnívám se, že Lk 24,30 lze rozumět také pomocí 2K 3,18, pomocí motivu vidění Boha (Krista) ve tváři bližního (křesťana): „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně“ (2K 3,18).
Nejstarší místo v Bibli, kde se setkáváme s motivem Boha na tváři člověka, máme hned v knize Genesis. Vyskytuje se zde v docela všedním příběhu, který počíná zkomplikováním a končí narovnáním vztahu mezi dvěma bratry. Příčinou krize byla nespravedlnost jednoho bratra vůči druhému. V Gn 33 vrcholí příběh Jakóba a Ezaua jejich slavným setkáním. Avšak noc před setkáním s bratrem (Gn 32) svedl Jakób tajemný boj s neznámým mužem, v jehož tváři při rozednění zahlédl tvář Boží. „I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ (Gn 32,31). Ráno se Jakób vydal s pokorou vstříc svému bratru, aby se mu podrobil a prosil o odpuštění. Když došlo k setkání s Ezauem, Jakób bratru říká: „vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží.“ (Gn 33,10).
Všeobecně je „tvář Hospodinova“ ve SZ výrazem Boží vůle, kterou má člověk hledat a následovat. Boží vůle se nám zjevuje v posvátných textech nebo prostřednictvím poslů. Ve SZ to jsou normální lidé - poutníci přicházející po zemi, kteří přijímají potravu, nocují a ráno zase po zemi odcházejí. Na přímého pohlédne Hospodin (Ž 11,7), proto lze mít zato, že ten, kdo kráčí po Hospodinových cestách a plní jeho vůli (je spravedlivý), naplňuje prapůvodní Stvořitelův záměr, stvořit člověka k obrazu svému. Na takového se Hospodin rád dívá a do jisté míry se v něm vidí (odráží). Vzpomeňme na Ábela, na něhož pohlédl Hospodin se zalíbením, kdežto v Kainovi zalíbení nenašel, neboť nekonal dobro. Když potom Kain pohlédl zle na Adama a svůj zlý záměr (zlý pohled) provedl, musel potom skrývat svou tvář před Boží tváří, protože na ní bylo patrno, kterak se povážlivě vzdálil od Stvořitelova záměru (od tváře Boží), stvořit člověka, aby byl jeho obrazem. Zlá myšlenka tvarovala Kainovi tvář, čehož si Bůh ihned povšiml (Gn 4,6). (Také Adam s Evou, když pojedli ze zakázaného stromu, se vyhýbali Božímu pohledu). Naopak tvář Mojžíše, jenž naslouchal Hospodinovým pokynům, jak čteme v Ex 34,29 – 35 zářila. Rovněž Ježíšova tvář na hoře (Lk 17,2). Tato epizoda zřetelně odkazuje k mojžíšovské paralele. Bůh ukazuje svou tvář či slávu na tváři toho, kdo hlásá nebo koná jeho vůli, kdo svou vůli dokázal spojit s jeho a spolupracovat s ní. V tomto smyslu říká Ježíš Filipovi: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9).
Smysl této věty (stejně jako příběh o proměnění Ježíšovy tváře na hoře u Lk 17,2) staví na další mojžíšovské paralele. Mojžíš mluvil s Bohem ve stanu setkávání tváří v tvář jako mluví přítel s přítelem a jeho tvář odrážela Boží slávu (Ex 33,11). Proto si musel zahalit hlavu, když mluvil ke svému lidu, protože nemluvil přímo, sám od sebe, ale jako prostředník ve jmému Boha oslovoval jeho služebníky a tlumočil vůli Pána. To, co říkal, co přikazoval, opíral o vyšší autoritu. Proto se nemohl lidem podívat do očí. Ježíš coby přítel Boží (řečeno poněkud orientálně, avšak slovy žalmisty) a zrovna tak přítel lidí (J 15,15) mluví ke svým přátelům již sebevědomě a bezprostředně: jeho vůle je vůle jeho Otce, takže hledět na jeho tvář, bylo jako hledět na tvář Boží. Služebník Mojžíš mluvil ke služebníkům Zákona, Ježíš k těm, kteří Zákon měli již ve svém srdci (jako on), ke svým přátelům.
Všechny tyto příběhy a místa tvoří také široký kontext pro pochopení povelikonočních zjevení a setkání s Ježíšem jako se skutečným člověkem. Učedníci dotyčného hned nepoznávají, ačkoli s ním jdou a hovoří tři hodiny. Avšak teprve v hostinci za stolem v jeho tváři poznávají Pána, když vzal chléb a požehnal jej. Jak psal již Pavel v 2K 3,18: „Na odhalené tváři nás všech ...". A Ježíš svým učedníkům říká: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“ (Mt 10,40).
Vzpomeňme, že i Ježíše někteří jeho současníci pokládali za Eliáše, tak jako byl za něho považován také Jan Křtitel. Byl ale Jan Křtitel skutečně Eliášem? Co k tomu říká Ježíš? Všimněme si, že Ježíš mluví o Janovi jako o Eliáši obrazně: „A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít“. (Mt 11,14). Identifikace s někým z minulosti nepředpokládá fyzickou nebo metafyzickou identitu dvou historických postav žijících v dějinách po sobě, a tedy ani dokonalou shodu jejich fyzických podob. Konkrétní žijící jedinci se identifikují s historickými postavami jako živí a věrní nositelé tradice, k níž se celým svým životem hlásí stejně jako ta která postava v minulosti. V určité dějinné chvíli (jež je rovněž klíčová pro jejich identifikaci) považují za své vlastní životní poslání sehrát obdobnou roli nebo podat svědectví a osvědčit jeho věrohodnost i vlastní smrtí.
Třeba je mít na paměti také to, že Boží tvář se nezjevuje jen jako autorita, jako moc a sláva, ale také jako její opak, její žalostný nedostatek, jako bezmoc a hanba. A to právě všude tam, kde chybí a kde se žádá spravedlnost. V takových případech se projevuje naléhavost potřeby spravedlnosti. Tehdy tvář potřebného svým pohledem obviňuje a žádá nás o laskavý pohled, o účast, o nápravu. Vnímat také tento projev naléhavé potřebnosti, znamaná vidět tvář Boží. (O tom mluví Ježíš v Mt 25,35 – 45). Apel „hledat ustavičně Hospodinovu tvář“ (1Par 16,11; viz také Ž 27,8; Ž 105, 4) tak zůstává stále aktuální.
