I. Všudypřítomnost poezie
Už jsou to více, než dva roky, co jsem v literární příloze Práva Salón z 23. 2. 2006 četl rozhovor s literárním kritikem Milanem Jungmannem. Překvapil mě tučný nadpis: „Řekl bych, že máme přebásníkováno“. Za normálních okolností bych podobný žvást přehlédl jak jiné bezduché plky komentátorů našeho veřejného života, kteří nechávají zablýsknout svůj věhlas na ostří své kritičnosti za každou cenu. Takové tvrzení však přímo vyzývá k obhajobě postoje tak příznačného pro Skupinu XXVI, totiž antielitářství. Pan Jungmann chce tímto výrokem nejspíš naznačit, že poezie je středem zájmu jen těch vyvolených a že do cechu básníků se vstupuje jen po dlouhém a namáhavém studiu nebo na divokou kartu geniality. Nebo? výrok: „Řekl bych, že máme přebásníkováno“ je takřka programovým prohlášením všech tzv. odborníků, estétů, akademiků a jiných podezíravě pod sebe shlížejících autorit, prodchnutých arogancí dusící vše živé. Ti totiž nechápou poezii jinak, než jako jistý přepych, který si mohou dopřát jen výjimeční.
Ve vší úctě k člověku, který se zasloužil ve světě literatury o mnohé, cítím za slovy Milana Jungmanna lenost a nabubřelost intelektuálů, jimž není nic po chuti. Každý, kdo se hlásí o básnické slovo, jim dělá nepříjemnosti. Ne však proto, že hlučně bourá staré normy po vzoru revolucionářů v umění, ale proto, že pro ně – znalce v oboru – je už svět poezie uzavřen. Mají vše zařazeno, ohodnoceno a nyní je někdo vyrušuje z bohorovného klidu nad plody jejich života. Chtěli by být v obraze, znát, kdo se to tu ve verších ohlašuje, a zároveň se ho bojí jako někdo, komu může každý nový předmět ve sbírce zvrátit almaru. A tak zabarikádováni ve svých kabinetech znuděně gestikulují skrze zaprášené okno s novými básníky a ptají se (mezi sebou navzájem, nikoliv těch venku): Komu a proč je tento neumělý vzor ještě zapotřebí? Jenže poezie tu byla dříve, než podobné posudky penzionovaných. Povstala na počátku lidského sebeuvědomění a uvedla člověka do vnímání krásy všeho jedinečného a pomíjivého zároveň. Nikdy nebude ve světě přebásníkováno. Možná přepolitikováno, přegenerálováno a přecelebritováno, ačkoliv toto není třeba nějak posuzovat a zvažovat. Ale poezie je nezbytná jako dýchání. Odvážím se tvrdit, že se rodí stejně naléhavě jako volání osamělého, hlas, který se pozvedá v touze vytrhnout se z hluchého pachtění ve směrech, které vždy vedou z ohniska pozornosti k marnosti, nazývané dnes informovanost, veřejné mínění, cena na trhu lidské práce, zviditelnění, ctižádost.
Říci, že je u nás příliš mnoho básníků, je totéž, jako tvrdit, že příliš mnoho otroků touží žít autentickým a plným životem. Nebo že si příliš mnoho dětí hraje. Nebo že příliš mnoho trpících naříká. Poezie není žádnou nadstavbou, ale základnou lidského bytí. Odkrývá ji každý projev naší existence a nám nezbývá, než ji objevovat, protože jinak už se jen vyhýbáme skutečnosti, už jen odumíráme a naše srdce obrůstá tukem. Nakonec musí být zjevena, jako se značky po stěnách bludiště dočkají světla hledačů. Nebo? bez tohoto odhalení, bez tohoto nejpřirozenějšího projevu zůstanou lidská srdce žíznivá. Báseň je přístřeším, ve kterém se komunikuje, příležitostí být zaslechnut i zaslechnout. „Básnicky přebývá člověk na této zemi, i když pln zásluh“1, píše Friedrich Hölderlin ve své básni V rozmilé modři. Tedy – navzdory zásluhám, jakýmsi razítkům opravňujícím k existenci, jen bydlí, pojmenovává, opatřuje mírou, oslovuje. Vysvěcuje prostor k větší slávě tichého Boha, skrytého vánku. Kdo má domov skromný, visí mu na stěně malý obraz a těší se z něj. Jiný žije na cestách a všechno, strom, skála, dům i jeho graffiti, je mu výzdobou místa pobývání. Další znají cestu dovnitř. Představte si, že jste se ocitli na samotce – na doživotí. Máte s sebou tu nejmizernější báseň a žádná jiná už vám nebude dána. Budete ji číst stále dokola. Po čase poznáte, že to vy jste ji zalévali, aby vzklíčila, učili jste ji první krůčky, radovali jste se z každého jejího malého úspěchu. Vsadím se, že i z ní vás cesty dovedou do všech center světových poetik.
Najednou cítíme, jak jsou směšné požadavky dnešních kritiků a teoretiků umění, kteří tváří v tvář chapadlům trhu volají: „Je třeba bojovat o čtenářovu pozornost, unášet ji, dokázat ji ukrást. … geniálně zpracovat nějakou kolektivní touhu“, nebo? „každé dílo je časové a co nezaujme dnes, skončí za sto let nejvýš v antologiích příštích Wernischů“2. Té netrpělivosti v touze zaujmout za každou cenu! Že by toto bylo smyslem Hölderlinova domova? Stavíme na své příbytky vysoké věže, zhodnocujeme je poutači a světly? Říkají tyto reklamy něco podstatného o obsahu? Poezie je jednou z prvních i posledních možností, jak si zachovat naději, že naše existence má šanci vykvést i tváří v tvář smrti. Usilovat o přízeň? To přenechejme těm, kteří neznají sílu poezie a není jim dostupné poznání, že oddělovat poezii od nepoezie je prachsprostý dualismus. „Od dob, kdy poezie / oddělila vody od ostatních vod / žádná krása a žádná barva ji neudrží“, píše trefně básník Yves Bonnefoy3. K čertu tedy se snahou upoutávat něčí pozornost. Ještě se tak starat o zcitlivění publika, stačí přece, naleznu-li své vlastní. Poezie je totéž, co imprinting, způsob učení lidské duše, která si osvojí v nejsenzitivnějším období svého vtělení způsob vnímání světa. Jako si ptáčata vtiskují hned po vyklubání z vajíček obraz své matky na celý život, tak i člověk nosí v sobě prvotní okouzlení při objevování krásy či nekrásy, to už je lhostejné, jak to nazveme. Přičemž nejde o vtištěný obraz, ale o způsob, jakým ke vtištění došlo. Tento způsob, vedoucí napříč všemi programy, prohlášeními a manifesty, je třeba uchovávat, jako uchovávaly staré národy svoji moudrost v bájích, pečovat o něj jako o plamen, dokud se múzy nevrátí z lovu.
Ne nadarmo Ježíš varuje před lidskými soudy. Nebo? jakýkoliv soud, je-li důsledný, vede nakonec k popření sebe sama. Většina kritiků poezie, zvláště těch z tábora elitářů, postupuje metodou negativní teologie: Vypočítává, co všechno poezií není. A opět se tu nejvíce činí oni géniové, kteří si myslí, že svojí zahořklostí a kritičností před-staví na světlo zájmu svoji vlastní jedinečnost. „Poezie neumírá, je skoro všude. Kromě sbírek dnešních básníků“, snaží se šokovat svojí kocovinou jeden z nich4. Přeložme si tato slova do naší řeči: Je možno přidávat básně do světa plného po okraj? Ne – okrajů svět nemá. A přeteče-li poslední báseň? Pak vzniká opět nová. A přesto – jak se hned tito cenzoři, tito zastřihávači poetických plotů a členové komisí pro pravé umění hotoví vytrhávat plevel, vysekávat křoviska, jen aby sami byli co nejlépe vidět. Dříve nebo později dojdou ve své zakuklenosti k názoru, že poezie, ona dokonalá a pravá poezie se vznáší někde hodně vysoko nad barbarsky lidským. Člověk jí není hoden. A absolutní poezie neexistuje5. Jenže budou-li oni tříbiči duchovních plodů té či oné civilizace chtít být důslední, půjdou-li cestou takového Nágárdžuny, nezbude jim, než podstoupit zkoušce i ono nic, které jim po absolutní poezii zůstane. A znegují-li i ono nic, budou-li k tomu mít odvahu, mohou se octnout zpátky ve světě a pochopit, že všechno nedokonalé a marné snažení každého, i toho nejprimitivnějšího básníka, je zároveň i jedinečnou poezií. Ba co víc – mohou zjistit, že i projevy politiků a generálů v sobě obsahují jisté poetično. Stejně jako kýče a všelijaká klišé. Ano – nyní se mohou začít smát. Jurodivci! Tu se z hlubin dětské mystiky ozve slavné: „Já si vybírám všechno.“6 Výrok svaté Terezie z Lisieux ukazuje nejradikálnější cestu k opravdovosti, navádí ke kroku, který překračuje všechny lidské soudy a interpretace a vede do kraje naprosté svobody. Trojice hledisek7, podle kterého lidé s oblibou soudí, zda věc je užitečná, příjemná či dobrá, se ztrácí, pod křídla poezie se utíká stejně tak i vše neužitečné, nepříjemné a špatné. A duch rozlišování se vrací zpět do korun, kde nachází svoji původní volnost a radost a jde si svojí bezcílnou cestou.
II. Nesnesitelný génius.
Když se nyní zamyslím nad elitářstvím, jsem stižen smíchem jako Démokritos, který nahlédl pošetilost a šílenství tohoto světa. Elitář není nikým jiným, než tlouštíkem ducha, který si přes panděro nevidí ani na nohy, natož aby dohlédl dál, než přes okraj stolu s intelektuálskými laskominami, jež mu nabízejí plochodrážníci literatury. Jak šašek k pobavení outsiderů vecpal se do zdviže k nejvyšším patrům knihovny světa a hned pokřikuje, že se dovnitř nikdo další nevejde. Přitom ještě před pár lety sám stál před jejími dveřmi a dožadoval se vstupu stejně jako ti, kterým nyní zabraňuje. Na tomto počínání je však nejpošetilejší jeho vlastní zaslepenost. Vstup mu neumožnil hlubší pochopení a nahlédnutí, ba naopak, sám sebou si zastínil skutečnost natolik, že si ani neuvědomil podstatu onoho výtahu, který se při pozornějším ohledání jeví spíš jako svatyně, krajina, vesmír. Čím více lidí vejde dovnitř, tím větší prostory se před nimi otevírají. Co se zdálo uzavřené pro vyvolené, převrátí se naruby, otevře se a rozprostře do nekonečna. Z toho plyne, že se i básník solitér může cítit svobodnější a obohacenější o zákoutí a rozhledy, které objevují jiní. Nebo? jakkoliv mu už nemůže nikdo překážet, přesto má povědomí o všech, kteří hledají v tomtéž duchu jako on. Zde také tkví podstata tolerance hlásané Skupinou XXVI.
Můžeme tedy vůbec mít kdy přebásníkováno? Je tu nebezpečí, že kdekoliv narazíme na jiného básníka, že nám nečekaně někdo začne chodit do zelí? Zkříží nám cestu nebo nám otevře jaksi nevhod jiný svět, jako by nám setřel rosu z okna vlaku? Spíše to druhé. Prospali jsme hodinu a zatím popojeli z města do lesů. Či naopak – poslední naše vzpomínka v sobě hýčká obraz dětského hřiště a najednou vede tra? bojištěm. Byli jsme mnichy a tu se probouzíme mezi stehny ženy. Jedli jsme, cpali se k prasknutí a říhali nudu a probouzíme se uprostřed svých hlady umírajících dětí. … Kdo nám objasní tuto proměnu? Kdo jiný, než ten, kdo zrovna bděl a může doplnit souvislosti, vykreslit existenci z jiné perspektivy? Albert Vyskočil uvažuje8: „V řádu umění tři malé síly se nesčítají v jednu velikou, nýbrž zůstávají třemi malými silami, jako tři zbožní lidé nedělají jednoho světce“. A dále píše: „Je-li známo společenství v ideách, společenství v naukách a bludech, nic podobného není v umění“. Jistě, i zde pramení povzdech Jungmannův – v jeho hledání génia, giganta, mistra, nadčlověka poezie, jenž ovšem v řádu všech nadměrně hypertrofovaných bytostí ztrácí ponětí o trýzni smrtelného člověka. Jako by i největší básník neměl svůj slepý úhel a jako by nebyl vázán svými lidskými kroky a obzorem. A hlavně – gravitací lidstva. „Není samoty v duševním světě“, píše Otokar Březina, „a? oko mudrce a? žebráka u chrámových dveří, vidí nějaký, jenom jemu vlastní odstín z hrůzy a krásy věcí.“9
Jak je z předchozího zřejmé, nikterak nebrojím proti samotě básnické tvorby. Samota je však dvousečná. Na jednu stranu hledá onen azyl, jak píše Ivan Diviš ve své Teorii spolehlivosti10: „Žádám odzvučnělou celu a ne průchozí barák, z něhož vyhlédnu-li ven, jsem svědkem nekonečného hemžení, propojeného debilními informacemi o ničem“. Na druhou stranu jako by si pro sebe usurpovala stále více prostoru. Krásně o tom píše filosof Gaston Bachelard: „ Avšak dvě filosofické lampy v téže vesnici jsou příliš, to je příliš. … Jestliže je zasněný člověk naprosto přesvědčen, že snění někoho jiného klade svůj svět proti jeho vlastnímu světu, je jeho snění porušeno, je jeho kosmos pobouřen.“11 Už tedy chápeme, proč Milan Jungmann volá: „Řekl bych, že máme přebásníkováno“. Jako milionáři zabírají si elitáři své ohromné pozemky a jejich ego páchne a štěká na sto honů. Existují však samotáři, kteří žijí na horách či v pouštích. Dokážou být sami, ale místo toho, aby prostor zabírali, vytvářejí ho. Vědí o těch druhých a nechají se jimi i vyrušit, je-li třeba. Přijde-li k nim někdo na návštěvu, přijmou ho, vždy? každý den má své trápení a následující měsíc se už nemusí objevit ani noha. Podobně působí Skupina XXVI. Je průchoďákem, noclehárnou pro chudé i celou v klášteře poezie. Podobá se oněm dnes již vzácným rodinám, které mají tolik dětí, že ty, co si k nim přijdou hrát od sousedů, ani nezaregistrují. Je to přirozené jak proud potůčku.
Jsme přece všichni na stejné lodi, nicotní pod hvězdami. A poezie je nejsilnější tam, kde je nejpřirozenější. Přesto se nestavím až tak bez výhrad za Bašóa, který tuto přirozenost hlásá12. Nebo? i on rozděluje. Co je podle něj „subjektivním padělkem“? Neexistuje pa-dělek, jen pa-ruka. Ruka rozlišující, třídící, ruka, která odřezky a špony neshrne v novou báseň. Bezděčně to může učinit kdokoliv, aniž by si přitom přisvojoval nějaké výjimečné schopnosti. To jen elitáři poezie o sobě často smýšlejí jako o Prométheovi, který se vydal ukrást oheň nebo naopak – prozkoumat temnoty, jimž nemá nikdo jiný odvahu pohlédnout do tváře. Jsou opravdu tak výjimeční, že nesnesou ve své velikosti druha? Myslím teď na prudké individualisty v poezii, třeba takového Ivana Diviše, který tvrdí: „…každý po narození dostane do rukou svíci. Vezme ji, vztáhne paži před sebe a běží. Většina ji má nezapálenou. Menšina přijde na to svíci zapálit. Několik běžců z této menšiny připadne na grif věc obrátit a popadnout svíci ne za nohu, ale za plamen“13. Opět ukázka toho, jak lze mytizovat roli básníka. Jednak v té vyvolenosti připadnuvších na grif a pak v jakési až nadzemské opravdovosti. Pravý básník, tj. ten, který dokáže překročit hranice určení a vyzdvižení básníka, však objeví poezii všude. Jako vidoucí cítí, že se stává oním světem, jehož podstata je poetická a jedinečná. Vše v něm zpívá či naříká a každý čtverečný milimetr je obdivuhodný. Básník, tj. člověk, živý člověk, člověk s vůlí k životu to náhle chápe celou svojí bytostí. Už nedrží svíci svého života za plamen, nebo? pak by si jen odnesl své vlastní básně – jizvy či spáleniny. A to je málo. Nebo přesněji – to není vše! Ne, nyní on je plamenem a všechny bytosti i celý svět jej za něj drží, prožívají jeho bolest a vstupují do jeho obydlí.
Poznámky:
1) Friedrich Hölderlin – Světlo lásky, přeložil Vladimír Mikeš, Československý spisovatel 1977, str. 82.
2) Štefan B. P. Švec – Krize české literatury, A2 kulturní týdeník 13 / 2008.
3) Yves Bonnefoy – z básně Železný most, Listy, týdeník svazu čs. Spisovatelů, č. 19 / 15. května 1969.
4) Štefan B. P. Švec – Krize české literatury, A2 kulturní týdeník 13 / 2008.
5) „Absolutní báseň – ne, ta určitě neexistuje, nemůže existovat! … Žádné z těchto míst se nedá najít, neexistují, ale já vím, kde by, aspoň teď, měla být a … nalézám něco!“ Paul Celan, Meridián, řeč v Darmstadtu, u příležitosti udělení ceny Georga Büchnera, 1960), ve výboru Sněžný part, přeložil Ludvík Kundera, Odeon 1986, str. 160.
6) Terezie z Lisieux – Autobiografické spisy, nakladatelství Tiskárny Vimperk 1991, str. 30.
7) „Užitečné patří do světa, příjemné k tělu, dobré je povahy spirituální; …“ citace svatého Augustina u Roberta Burtona – Anatomie melancholie, nakladatelství Prostor 2006, str. 227.
8) Albert Vyskočil – Marginalia – o božské povaze krásy, Akord, revue pro literaturu, umění a život, březen 2008, str. 366 a 370.
9) Otokar Březina – Hudba pramenů a jiné eseje, Odeon 1989, str. 39-40.
10) Ivan Diviš – vzbouřený a pokorný – Ukázky z deníku Ivana Diviše Teorie spolehlivosti, Listy, týdeník svazu čs. spisovatelů č. 10 / 13. března 1969.
11) Gaston Bachelard – Plamen svíce, přeložil Richard Vyhlídal, nakladatelství Dauphin 1997, str. 141.
12) „Tvá báseň se zrodí sama od sebe ve chvíli, kdy ty a předmět splynete v jedno – když jsi se do něj ponořil dost hluboko, abys viděl jeho skryté vnitřní záření. A? je tvůj básnický výraz sebezručnější, není-li tvůj pocit přirozený – jsi-li ty a předmět oddělen –, pak tvoje poezie není pravou poezií, ale subjektivním padělkem.“ Bašó – Úzká cesta do vnitrozemí – DharmaGaia 2006, citace z Bašóova výkladu k jeho haiku o žábě, doslov str. 123–124.
13) Ivan Diviš – vzbouřený a pokorný – Rozhovor Karola Sidona s Ivanem Divišem – Listy, týdeník svazu čs. spisovatelů č. 10 / 13. března 1969.
).
) zasahuje celou existenci. Však víš, že básnicky bydlí člověk. Neboť "co je pro básnění měrou? ...nezáleží v tom, že se po něčem napřahujeme, a už vůbec ne v tom, že se něčeho chápeme, nýbrž v tom, že necháváme to, co je nám vyměřeno, přicházet k nám." (Martin Heidegger - Básnicky bydlí člověk)
. A tenhle problém tu probíráme v přímé souvislosti ke dvěma článkům, Švecově a mému. Ale příště na to budu pamatovat. 
To, že někoho kritizuju, tak jím opovrhuji? Jsem-li liter.kritik, musím mít názor, selektovat. Jsem-li básník, nerozčiluju se, dobře se bavim a sdílím své putování s mraky, a putna mi, co kritikům chutná 
. Jak s tím vším ale souvisí Kukalův popelník? Robert jeho poezii vždy nesnášel a dokonce jeho sbírku hodil i do kamen. Ostatně, když jsme pak o tom letícím popelníku mluvili, většinou se k Pavlově reakci všichni stavěli s pochopením.
Proč chycen do vlastních pastí? Totální tolerance přijme jak výsměch Robertův, tak letící popelník Pavlův. To jsou jen dvě strany stejné mince poezie. Myslím, že Pavel to pojal tak trochu jako divadlo. Seděl jsem tenkrát vedle něj. Potěžkal tři věci, než se rozhodl pro ten popelník. A Robert tou dobou seděl už v kuchyni, nemohl ho trefit. Možná oba tak trochu tušili, že se dostanou do dějin, he he, literatůry 
)
Soud: toto není člověk je blbost! 
