Graffiti se mi líbí a zároveň mě děsí. Je mi sympatické svojí všudypřítomností. Můžete na ně narazit kdekoliv, na vsi i v megapolis, v tunelu i na hřbitově. Je přesnou reakcí na obílené hroby této společnosti. A nejen hroby ( víte, že existuje i praxe bělení konečníku – anal bleaching – z kosmetických důvodů?). Musím v sobě dusit smích, když vidím, jak lhostejnost chodců kontrastuje s grafiťáckými zápisy. Prožívám pestrost těchto nedorozumění každým krokem. Jak neodbytně se vtírají tyto zkratkovité záznamy do zorného pole pořádkumilovných. Všechny kreace po omítkách a betonových zdích vyjadřují NE diktátu pravoúhlé sterility a dokonalosti1. Ale zároveň jako by město někdo vyhrnul naruby. Dokážete si představit, že by někdo vyhrnul naruby jeskyně s pravěkými kresbami? Že by se najednou objevil na světýlku bóžím bůvolí šaman, Sedna, Nujaliaq či nějaký ze slavných čarodějů z Les Trois Frères či z Le Gabillou? Nechtěl bych být bezdomovcem a stlát si každý den pod některým z těch hrozících ksichtů a nebo hieroglyfických tagů. Jejich nesrozumitelnost je zábavná na zdi, kterou míjím, ne však na stěně mého soukromého pokojíčku, že?
Je původním stavem vybělenost nebo počmáranost? Myslím si, že s pojmem "původnost" lze uvažovat jen v hranicích jediného lidského života. Dítě, které od prvních okamžiků vidí ze svého okna počmáranou zeď, bude cítit její vybělení jako nepřiměřený zásah. A naopak. Tvrdohlavě si přitom počínají především historikové a památkáři, kteří hájí stav, jenž není v dosahu jejich poznání.
Předkládám vám několik ukázek ze své sbírky. Především z Božího Daru u Milovic. To město zvolna pustne, je přízračné jako Černobyl z klipu Lustmordovy skladby:
Procházel jsem dávno opuštěným sídlištěm, které zarůstá les. Vstupoval jsem do rozbitých kinosálů a tělocvičen, našlapoval jsem úzkostlivě hangáry a dílnami. Pod nohama mi skřípaly střepy. Za každým slovem povstávalo echo, jako by mi někdo dával na vědomí, že mě sleduje. Žasl jsem, jak neznámí sprejeři dokázali využít děr, rozpadávajícího se zdiva, skvrn po opadané omítce a prosakující vlhkosti. Toto je nákaza – tvorbou. Nevadí, že někteří používají šablon. Nejde o tvar, ale o umístění. Imaginace tak povstává spontánně a nestará se o svůj osud. Nepotřebuje sponzory jako pražský festival street artu či graffiti Names fest, který zaštítil Pavel Bém, člověk, který se nerozpakoval před lety zlikvidovat celou alternativní scénu ve starých Střešovicích. To teplická graffiti už se zdají uhlazenější. Některá jsou propracovaná, zdá se, že jsou tvořena na objednávku, jako slavné setkání Beethovena s Goethem v Zámecké zahradě, které někdo nastříkal na zeď obchodního domu. Ale ne všechna, ne všechna. Zvláště cestou na sídliště Bílá cesta jsou k vidění zajímavé kousky. A poslední soubor graffiti jsem objevil u Barrandovského mostu v Praze. Jdu-li periférií, spletí podjezdů a nadjezdů, míjím-li betonové sloupy a stěny pestře pomalované znaky vtělujícími se do postav, měst a příšer, jako by se ocitl v galérii, jejíž klubko někdo rozmotal a roztáhl podél mé trasy. A rychlostí chůze určuju rytmus, kterým se v mém zorném poli střídají vystavené exponáty. Šel jsem tedy, fotil obrazy, na které si nikdo neklade autorská práva, a ani jsem si nevšiml, že už jsem na Smíchově a množství chodců houstne. Tady už není pro grafiťáka tolik času k dokončení detailů. Škoda. Prostory jsou pomalovány ve větším chvatu, je čas jen na obrysy, dříve, než si někdo vý-tvarníka všimne. Najednou zpomalím a rytmus klikyháků se promění v další a další rytmy. Soustředím se. V jediném okamžiku slyším:
1) Houkačku policie 2) Varující pípání autobusu, který couvá. 3) Čísi mobil. 4) Signál pro slepce na přechodu – volno. 5) Kročeje někoho, kdo popoběhl. 6) Z jedoucího auta duní rytmus techna.
Svět je plný rytmů. I graffiti vstupuje do rytmu, který městu dodává člověk svými naléhavostmi, nezbytnostmi. Někdo jako by zapisoval své značky na okraji našeho pachtění se za Nicotou, fajfkoval náhodné body lemující náš spěch. Jde o výsměch? Ne, jen o hru: kdo z koho? Tato otázka však neplatí jen pro samotné grafiťáky a jejich odpůrce, strážce pořádku, památkáře a policejní kamery. Probíhá tu zároveň boj mezi obrazem a slovem. V Teplicích jsem si v jednom podchodu přečetl tento výkřik: "Nevěř svým slovům!"2.Verbální se tak ztrácí ve vizuálním a vizuální v déšti nebo v jiných destruktivních silách, které způsobují blednutí barev či opadávání omítek. Tvorba tu dochází k bodu, kdy „člověk neví, kde je to dílo umělce a kde náhody. … Tady to není dílo umělce… To je krysa“.3
Graffiti tedy povstává jako revoluce a pokračuje jako – inverze revoluce.
Poznámky: 1) "Postačilo by i slůvko NE a každý, komu by padlo do oka, by přesně věděl, co má znamenat. To je znamení, že se útlak ještě nesetkal s naprostým úspěchem. Proti jednobarevnému podkladu se zvláště odrážejí symboly. Šerým plochám odpovídá stlačení do nejužšího prostoru." (Ernst Jünger - Chůze lesem, str. 14)
2) "Potíž postmoderního a postkřesťanského světa spočívá v přebujení obrazů, které se vymkly z jakéhokoliv logu, v jejich naprosté diskontinuitě." (Josef Mlejnek st., Babylon č.3/XVIII 25.11.2008)
3) Kurátor výstavy M. Tichého v Curychu odhaluje původ destrukce jakési jeho fotografie.
Popisky k fotografiím (shora zleva): 1) Těpic, aneb zlý andílek s kladivem 2) Barevná turbulence nad městem 3) Dívka v tangách, která má hlavu v barvách 4) Bere si slovo 5) Skrývá za zády bubáka 6) Chlap se sbíječkou nebo s kvérem? 7) Rozčínelý dialog s mobilem aneb hrozící facka 8) Dlouhánka čtyřručka 9) Dva černoši 10) Dvě tváře graffitáře 11) Fialový hopáček na skejtu 12) Galérie na Smíchově 13) O sytosti v Českých Budějovicích 14) Příběh embrya (České Budějovice) 15) Grafiťákova abstrakce aneb plastika pod Barrandovským mostem 16) Žilnatý gymnasta 17) Houmelesákův zámeček s graffiti (Barrandovský most) 18) Oprátkové srdíčko 19) Ještírci 20) Joint pro smrtku 21) Kočička laškuje 22) Kočička zná svoji krajinku, hlídá si ji ocáskem 23) Krvavý stín keře 24) Hrozivý kuřecí sen 25) Květinová Guernica 26) Mech, barvy a vápno, revoluice a inverze revoluce 27) Medolízavá kočka 28) Mladá mušketýrka obchází po smrti 29) Modlitba a utrpení 30) Lucie si opéká buřtíky 31) Smát se či nesmát, to je, oč tu běží 32) Oranžové mátohy 33) Pivo! 34) Pocta Alénu Divišovi 35) Pocta Alénu Divišovi II 36) Pocta Edvardu Munchovi 37) Pocta Francisu Baconovi 38) Pocta Marcu Chagallovi 39) Pocta Pietu Mondrianovi 40) Přízrak nad mrtvým městem 41) Rozmluva se stěnou aneb zelené období graffitářovo 42) Sadista 43) Šaškova milá 44) Beethoven a Goethe se potkávají v Teplicích 45) Skrývaný pláč 46) Slohová práce 47) Slušňák 48) Smutní policisté 49) Tři svoboďáci 50) Útok hub a medúz 51) Vidoucí text 52) Vodní strašidlo 53) Ztráta orientace
mezi Božím Darem a Teplicemi je vzdálenost více než 100 km, tam může být všelicos, co by mohla svírat vybělená řiť. A na tři písmena? A barevné, graffitové? Tuhové? Tuhé? Héé?
ten film je vynikající. Jak ho mohli vyrobit? To je mi záhadou. Ale je to takové švankmajerovské. Tohle je neokázalý surrealismus.
Kdysi jsem cestou na stopa u Barrandovského mostu (tam by stálo za to jít s foťákem) pozoroval grafiťáky, jak tvoří a zároveň tančí na hip hop. Hned bych si zatančil s nimi.
Ten článek je nějak trochu chaotický, nevím celkově, co tím chceš vlastne říct. Vtipný je to s tím bezdomovcem a pokojíčkem.
V Milovicích jsi ovšem nefotil, ale na Božím Daru Viz mapu na seznamu.cz! Boží Dar se jmenuje to vojenské město. Je tam i cedule oficiální s názvem. Tak si to oprav v článku.
No prostě stále nad něčím žasneš nebo se děsíš. Používáš tak krajní hodnocení, pocity - opět zase. Jakoby čokoláda nestačila, tak na ni ještě je třeba nakydat džem, aby to k "sežrání", už vím, co mě na tom tak séře. Ono mi to podvědomě připomíná totiž politiku reklam, super, hyper, nej.... apod. A ty to samí, žasnu, děsím se, fascinující, hrozný.... apod. Už jsem na to přišla. Heureka.
u nesrozumitelných zápisů lze těžko usuzovat, jedná-li se o "plky". Nemůžeš ani určit, jde-li o lež, pravdu, osočení, sprosťárnu či sentimentální vzdech. Hodnota těch rychlých zápisů, kterým nikdo nerozumí, tkví právě v tom, že nic (zřejmě) nesdělují. Nedoporučují nákup ani víru. Neoznamují aktualitu. Jen jsou, a ty se můžeš buď mořit s jejich dešifrováním nebo se jim jen smát stejně jako světu, který je také absurdní.
nepíšu o umění, spíš o tvorbě. Nová fasáda banky, milionářova domu, muzea či kostela není ničím jiným než povrchem. Jde však o nitro. O podstatu. Náš svět chce mít vše v pořádku. Hodnotíme politický systém nebo schopnost starosty podle stavu omítek, průčelí a portálů. Škatulkujeme, co je pěkné a co ošklivé. Taková hovadina. Mně stačí, když vidím, jak milovičtí grafiťáci dokázali vkomponovat svoje obrazce do rozpadajícího se města.
Slyšel jsem o jednom chlápkovi, co si najímal nádeníky do rachoty. Za úsvitu si odved partu na svůj lán a povídá jim, že za den práce jim dá jeden papouch. V poledne přitáh další partu, odpoledne další a navečer další. Večer si je zavolal a dal všem po jednom papouchu. Ty, co makali od rána, to vytočilo. "Tohle absurdní divadlo néjni v pořádku!", čílí se jeden. "Ber, co ti patří a jdi!" Povídá ten chlápek.
jak kdy a jak v čem Tady to kulhá. Když nějakej blb počmárá novou fasádu kostela, je prostě blb a ne umělec. Formulovat je nutné!
"Nelze mít plky za hodnoty..." Ještě bych dodala úsloví "Chce se mi z toho blejt..." Jak říkáš, Kájo, ať si berou, co jim patří a jdou. Je to dobrej chlápek.
chce-li se ti blejt (z těch graffiti), je to ještě dobré znamení, že alespoň nějak na tebe působí. Mě to obohacuje veskrze pozitivně, snad proto, že se z hor dostanu do města zřídkakdy. Vidím v tom hravost a uličnictví. Mám rád ty, co zlobí.
ba, žijeme v absurdním divadle, kde musíme hrát zdání, že vše je v pořádku. A tu se objeví někdo, komu se to nezdá a vyznačí to klikyhákem na fasádu: tak, tohle si myslím o vaší uměřenosti, estetice a zákonech. Slušňáci řeknou: ale my o podobný názor nestojíme. Je tu vyznačen způsobem, který už sám o sobě je nehorázností až na půdu. Ale grafiťák na to kašle. Čmárá, protože vyznává svobodu vyjadřování.
...větu "Tohle absurdní divadlo néjni v pořádku!" křičíme my, protože svět intuice, imaginace a tvořivosti si jde vlastními cestami nezávisle na našich estetických postojích. Jak píše Roman: musíme hrát zdání, že je vše v pořádku. Jenomže ta nesrozunitelnost obrazových poselství, jejich volnost a neprůhlednost je tak podivuhodná, že se nám nechce věřit, že pocházejí "z tohoto světa". Chlápek z podobenství je možná dobrej, ale není šitej na naší míru a máme s ním problém. A jestliže se nějakému oboru daří ukazovat svět či království, které není šité na naší míru a burcuje nás, pak je to grafitti. Už dlouho řeším záhadu, jestli za tím stojí nějaké nevědomé pochody, "světový duch" nebo nějaký vědomý umělecký záměr. Stále víc jsem přesvědčený, že to vychází z našich hlubin a dostává to formu naší zpovykané doby. Myslím, že mi to zdůvodňuje i nešťastně počmárané kostely. Svět bakterií je takový, že vnitřek člověka, vnějšek světa, kanál nebo kůra stromu či vzduch je jeden homogenní svět bez hranic. Jejich vnímání není vnímáním našeho světa a zeď je TO ROVNÉ a basta.
Válku ve Vietnamu "ukončila" Joan Baezová písničkou Boba Dylana Jednou budem dál, kterou vojákům omylem pustili do bitevní vřavy amplióny. A tím si tito vzpomněli, kým vlastně jsou, tj. lidmi, zahodili kvéry a hromadně dezertovali. To nás bylo sposousta ještě mrňavejch. Jenomnže tenkrát to bylo jiný v tom, než nyní, že ta zvěrstva, ba i ten protest, viděl v televizních přenosech celý svět. Podruhé "svět" už tuto chybu neopakoval. Informuje nás až poté, jak to kde dopadne. Proto mně přijdou tato graffiti k ničemu. Ani mě nenasírají, ani mě neprovokují, nic, jen odpad. Vím, že některá bývají někde (?) hezká, oslovující, umělecká. Tato ne. Růžový plyšák, kterého jsem dostala od Romana mailem mě oslovuje víc. Je
barevný, mám ráda děti a není mi lhostejná jejich budoucnost. Jsme zbabělí.
plyšáka (usmívajícího se motýlka sedícího na zadničce, v rozpacích) kdosi umístil pod zastavení Křížové cesty, tam, kde došlo k třetímu pádu Krista. Myslím, že až pád na křížové cestě nás učiní citlivými k mimoslovním komunikacím. Celý svět vzplane jediným voláním o pomoc.
Tvůj motiv se mi líbí, myslím, že graffiti jsou takovou písní (nijak melodickou), kterou někdo omylem pustí lidem do pragmatického spěchu a usilování o sterilní čistotu. Jde o to, kde stojí generálové tohoto tržního soukolí. Být pískem v soukolí světa, to není z mé hlavy, ale od nějakého jiného básníka. Velmi trefné. Graffiti je pískem v soukolí čistoty a upravenosti, které není ničím jiným, než nátěrem samoty, zoufalství a vyčerpání.
zdání, že je vše v pořádku? Tak to mě nikdy nenapadlo Mně se graffiti líbí, i jen klikyháky, jen myslím taky na ty, kdož třeba tu opravu fasády budou muset opravit, zaplatit, jako nějakou základní úctu k práci druhého.
...formulovat je nutné, přenutné. Jenomže my ldé jsme se v našem světě natolik zabydleli, že ignorujeme látku, ze které forma povstane. Nuže látka je tu opět na scéně, nějak se zase tlačí dopopředí, protože také chce být slyšena, viděna, nahmatána ač neuchopitelná.
sníh, o tom vím své . Už kdysi dávno jsem psal o svérázném graffiti, které tvoří volarský básník Ferry Klišík klackem na sněhu. Zapíše báseň. A nechá ji napospas tání. To tání je srovnatelné se snahou přičinlivých znovu vybělit, opravit to zapsané na bílo. Jenže skutečné tání je přirozené, stejně jako blednutí barev, opadávání jejich částí a nebo...
... příchody dalších grafiťáků. V jednom čísle Nového prostoru je rozhovor s pražskou graffiti skupinou CAP. Hlavní její aktéři hovoří o tom, že se graffiti běžně přemalovávají novými. Zprvu jsem to cítil jako nedostatek solidarity mezi samotnými grafiťáky. Ale pak jsem si řekl: proč ne? Tedy nechal bych ty kostely být. Pro kněze by se ty klikyháky mohly stát zdrojem poučení, mohl by se začíst , je to zase stav světa naruby, ty zápisy volají o pomoc a žádná štětka s vápnem je neutiší.
Tvé podobenství o chlápkovi, co vyplácí papouchy, je zřejmě namířeno proti těm, kteří soudí. Hodnotu výpovědí nelze posuzovat jen podle myšlenky, kterou se snaží vyjádřit. Důležité je i výtvarné pojetí, případně umístění, kam své logo připlácnu. Tohle je pro mě také vděčným zdrojem smíchu: jak lze od sebe rozlišovat graffiti a reklamu na bilboardu? Graffiti je mimo jiné i karikatura reklamy. Vyjadřuje "srozumitelnost" toho, co se nabízí na draze pronajatých plochách.
ano, látka vzlíná...jasně, že duch nesouhlasu a vzpoury bude čárat, kam se mu zachce Jenže já už jsem unavená destruktivitou a vidím pravou vzpouru v tom, reagovat tvůrčím způsobem.
Romane: vzpoura jen pro vzpouru je pro mne už nepřijatelná (asi stárnu , a "snaha přičinlivých znovu vybělit": neposmívala bych se jí. Volat o pomoc tím, že druhému něco zničíš je tak všední a nudná a míjí se účinkem. Konec kázání
destrukcí chápu hlaveň tanku ve vratech kostela. Ovšem během mše svaté. Otázkou je, zda lze brát graffiti jako destrukci nebo tvorbu (ne umění, to už by byla jiná otázka). Společnost by se musela shodnout, že žádoucí je bílá stěna. Ovšem, jak vidíme, na něčem takovém se neshodne. Neumí se shodnout na závažnějších problémech, třeba zda je žádoucí mír či válka. Knížák nazval grafiťáky něžnými teroristy. Ano - je to vpád. Jaká zvláštní nová kultura se tu hlásí ke slovu, a jak odpudivým způsobem. Jak se prolamuje do našich estetických klišé!
vždyť v tom se shodneme, "něžný terorismus" to je, i umění často, jen jsem proti agresivní verzi, která jen čmárá, jako když škrtáš svět (i když i tu chápu!), neb agresivita probouzí hněv a roztáčejí se kruhy zbytečně. Vzdor pro vzdor je fanatismus a ten je hnusný a strhává pak sebou k ničení. Nechť se prolamuje, nová(?) kultura, ale pokud bude jen ničit, je to kultura?
já ty rychlé čmárance chápu spíš jako stopy po záškubech této nemocné civilizace. Vždyť to jsou roztrhané grafy, které pravdivě zaznamenávají bludné pulsy vyvrácených srdcí! Někdo se snažil chytit zdi, jak jej unášel proud zrychlujícího se životního tempa, a jeho nehty zaznamenaly zkratku toho zápasu. To není vzdor pro vzdor, to je návrat do dětství, ve kterém jsme si čmárali po zdech našich dětských pokojíků. Víš ještě, proč jsme to dělali? Takto se vyjadřuje Matka Tereza z Kalkaty: "Velice často se cítím jako tužtička v Božích rukou. On píše, On myslí, On tužkou pohybuje, já mám jenom být tou tužkou."
já to přec chápu! Jenže ty horuješ zřejmě po věčné dětství, zbavené odpovědnosti a nahlížení, co čin způsobí, toužíš po mládí Já z toho už prostě vyrostla Určitá část civilizace je nemocná furt a neuzdravíš jí čmáráním. Ten kdo vzdoruje, tak tomu to pomůže, ale třeba tím škodí jinému, takže se mu to zas vrátí v podobě negativní energie a ne-pomoci.
to já vím, že si tu všelijak posíláme tam a zpět špatné energie. Grafiťáci to neřeší a já se k tomu stavím stejně. Kdo se cítí těmi malůvkami obtěžován, měl by především pátrat, co v něm probouzejí. Když se policie snaží vystrnadit z centra města žebráky, že obtěžují, myslím, že je to pokrytectví, žebrák neobtěžuje, jen nepříjemně oslovuje naše svědomí. Stříkance na omítkách leckoho vykolejí, zdají se mu nepatřičné. Ale abych byl upřímný, i já cítil v jednou případě na grafiťáky vztek. To když postříkali okno nějakého dopravního prostředku a já přes ně neviděl na krajinu. Tehdy mi jejich produkce stála v cestě, ale jinak ji beru jako zábavné BAF! Mohu se přece učit neulpívat na tom, ne?
není to řešení, vystrnadit je z města, ale není pravda, že neobtěžují. Zkus čekat jako ženská pár minut na chebském nádraží. O pražském nemluvím. Obtěžují a nabízenou pomoc mnohdy odmítají, neb by museli dodržet abstinenci třeba. Začarovaný kruh možná začíná tím, že člověk je lhostejný k tomu, co svým činen způsobí. Vidí jen svoje potřeby. Můžeš někomu pomoct, když sám chce. A zas jsme u té svobody
samozřejmě, když k tobě přijde chlap a začne tě tahat za rukáv, není to příjemné a jako žena se cítíš ohrožená. V Plzni u katedrály postává Cikánka a je velmi dotěrná, ale stačí si stát za svým NE. V tom přece není problém. Když už se ale rozhodnu dát jim almužnu, nemám právo sledovat je, jak s ní naloží. Sám jsem alkoholik a vím, že někdy je hlt piva důležitější, než teplá polévka. Nejen kvůli absťáku, ale i kvůli tomu, aby mě svět nezavalil, moje vlastní situace nesevřela do zoufalství.
Ale to jsme trochu odbočili od graffiti. Kája má pravdu, když se ptá, zda to je projev podvědomí civilizace, zápisy mimozemšťanů. Má to něco z těch pověstných kruhů v obilí. Nevíme, co nám kdoi chce říci. Možná nás touží zneklidnit. Ano, to, jak iracionálně ZNEKLIDŇUJE, to se mi na graffiti líbí.
taky dám, když mám, a nesleduju...ale pak jsou agresivní jedinci...a ženská si stojí na svém NE podstatně hůř A moc jsme neodbočili, protože i graffiti má cos společného s obtěžováním. A když je gr. na půdě tvůrčí, tak si většinou dá záležet na sdělení...taky se mi leccos líbí, jen už jsem ráda, když mi nikdo svojí svobodou nenabourává tu mou...Kájovi zas vstanou vlasy na hlavě z nás
obtěžování či zneklidňování? To není totéž. Graffiti nevyskočí ze zdi a netahá tě za tašku. A co se sdělení týká, právě v tom anti-sdělení je vyjádřeno, že v této společnosti se není možné dorozumět.
Mě třeba obtěžují reklamy. Jsou umístěné na podobných místech, často i s graffiti vedle sebe po městě, na stěnách, v metru, ale tím, že něco NABÍZEJÍ, jsou horší a zákeřnější, než žebrák, který jen NĚCO CHCE. Graffiti NIC NENABÍZÍ A NIC NECHCE. A nic nesděluje. Reklama sděluje, sice nesmysl, ale zištně. Je to přetvářka prázdnoty. Graffiti je opak přetvářky, je z něj jasné, že o sdělení u něj vůbec nejde. A nejde-li o sdělení, je to nezištné.
V Teplicích pod jedním graffiti stojí výjimečně srozumitelně a česky: "Nevěř svým slovům!" Nejen slovům druhých, ale ani svým.
reklamu nevnímám, neb mě obtěžuje tak, že mám roušku Graffiti obtěžuje, pokud je hnusné a divák má nějaké výtvarné cítění. Nemyslela jsem žebráky, kteří něco chtějí neagresivně, ale když se před tebe postaví zfetovanej chlap a vyhrožuje ti, že jestli mu něco nedáš, TAK! Předtím jsi přec psal, že graffiti sděluje No nic...
graffiti sděluje nesdělováním. Je to informace o nesrozumitelnosti.
Reklama mě obtěžuje jako nabídka, na kterou jsem se neptal. Je dotěrná jako potřeba, kterou mi někdo vnucuje. (Jako odpuštění, když necítím vinu, jako záchodová mísa, když mám prázdná střeva.) Od toho je přece graffiti prosto, ne? Sice jsem se na ně taky neptal , ale myslím si, že mě neoslovuje. Graffiti jen je, někde nečekaně, na očích, nic víc.
Patrik Buddha Linhárta (94.112.157.xxx) 2009-01-09 21:30:54
Holčičky a kluci, mě na graffity sere pouze jedna věc a ta je skoro nepodstatná. Proč ty mamrdi o sobě užívají US slova tag, crew etc. bylo by to asi méně trapné a obrazy, mmchd. skvělé, by zůstaly.
Patrik Buddha Linhárta (94.112.157.xxx) 2009-01-09 21:43:38
Kdysi jsi rošťáku napsal, že kolem básníků mého ražení (a tvýho taky), by měli lidé chodit jako kolem skoro soch, soch divnonsti, pakárnosti, zhovadilosti.Předevčírem byl u mě Kremlička, pak jsem se pohádal se svou holkou a rozmlátil jsem televisi, televisi za 15 litrů, na který kurva nemám, ale vydal jsem knihu o vlajkách a nakladatel mi tu televisi koupil - koupil místo honoráře a dal mi
ještě pět tisíc, protože jsem prý blázen. Říkala mi moje dívka, abych se už neřezal, a tak jsem svůj vztek umístil do centra plazmové obrazovky a řeknu ti, bylo mi zle a úzko, neboť jsem byl zcela při smyslech a střízlivý a přesto magor. Přece i lidé odsouzení k zániku (dle BLOYE) mají naději, že vyjdou z hrobů svých a vydají svědectví o - třeba o britském impériu, o kráse vlajek, když ženy nám tak lžou, pak vlajky zůstávají věrné, a na mé knize s jejím omyvatelným obalem můžeš nad vlajkou mastit štangli. Bratře, žijeme v prdeli, ale přece to nevzdáme - už jen proto, co napsal ten pamrd v dobrý adrese - ano, z tvých básní a sbírek vytáhnu slabý místa - a ze všech autorů je kdokoli bude-li chtít vytahá. Zaslouží si jen smrt z rukou Cthulhu a pohrdání v tom duchu, jaký je to krutor a ochránce české poesie. Ať si má každý jaké chce klávesnice, ale demonstrovat svůj názor ukázkou údajně slabých míst oponenta může jen nula jejíž součet se rovná kdejaké kundině najně té thajské pičce, které vede dětskou kritickou rubriku tvaru. Patrik - Romane, jestli jsi mocen toho, můžeš tento můj dopis dát na XXVI? Čili vystavit všem na oči a to si přeji, díky! Ty, frnde!
já jsem také pro češtinu, a nebo pro úplně nesrozumitelné roje písmen, hrozny polopísmen, varlata dvojpísmen, oprátky mrtvých jazyků, angličtina mě sere stejně jako Čechy srala ruština za reálsocialismu. Dnes by ovšem graffiti s azbukou možná zapříčinily obnovení dodávek ukrajinského plynu do komor
Holčičky a kluci, mě na graffity sere pouze jedna věc a ta je skoro nepodstatná. Proč ty mamrdi o sobě užívají US slova tag, crew etc. bylo by to asi méně trapné a obrazy, mmchd. skvělé, by zůstaly.
Patriku, není slabých míst v poezii. A co se médií týká, myslím, že mnohá graffiti jsou právě rozmáznutá střeva televizí po zdech. A vlajky? Nejsou to většinou jen plátna, jimiž jsou již dopředu přikryty oběti z prvních řad?
sníh, o tom vím své . Už kdysi dávno jsem psal o svérázném graffiti, které tvoří volarský básník Ferry Klišík klackem na sněhu. Zapíše báseň. A nechá ji napospas tání. To tání je srovnatelné se snahou přičinlivých znovu vybělit, opravit to zapsané na bílo. Jenže skutečné tání je přirozené, stejně jako blednutí barev, opadávání jejich částí a nebo...
Děkuju, Sarah, to je výsostné graffiti Nikdo to nestačil přečíst, nikdo tedy nemohl přidat do Nového zákona další slovo Boží.
Klíšíka jsem poznal díky tobě, na osamělém statku na ponku ležel časák teplických patafysiků, jeho matka nám usmažila vejce se slovy: Jděte, hoši, do prdele. Vzpomínám, je to dvanáct let. A vlajky, Romane, ty právě kryjí naše záda, a pakliže s jeden váží, pak ho teple zahřívají.
promiňte, nějak zmateně jsem vám odpověděl, asi jsem stiskl místo "odpovědět" jen "reaguj". Ani bych se nedivil, kdyby nám tu Karel zablokoval diskuzi pro nedržení se tématu a skákání si do řeči. Prostě a jasně, Ježíš, který si kreslil do písku cosi jen tak pro sebe, zatím, co na něj dotírali farizeové, mají-li ukamenovat cizoložnou ženu, opravdu mohl být tvůrcem graffiti. Já nevím, jestli to smazal, ale motivace k podobné činnosti je podobná s grafiťáky.
Všechny holky mě lákají - pojď pryč, tady to táhne chudobou, jsi přece indža, člověk, který přežil v Anglii rok s deseti librama kapitálu a ve Francii s kapitálem 200 Kč a pár konservama. To všechno sedí, ale ty zemně, jakkoli je mám rád nemluví mojí řečí, a patheticky říkám - jsem básník český. Jaký je tvůj postoj k téhle otázce?
ano, druhdy jsem se opil a ležel v kuchyni na lavici a byla mi taková zima. Zabalil jsem svoji chorou tělesnou schránku do ubrusu, ale vlajka, taková pořádná, z radnice nebo hřbitova (černá) by se mi hodila. Za Klišíkem se můžeme vypravit.
jsem básník zemský. Sudetský, to ano. Na pomezí jazyků a zvyků. Která země mluví tvojí řečí? Země z Tebe? Odmlčel bych se a vykročil do lesů, hledal bych člověka, který již dlouho nezašel do hospody ani na úřad. Našel bych sebe a klíč k marným voláním v kůře bukové.
Já mám doma malinkou vlaječku britskou, tak leda čůro přikryje. A tvojí kuchyň znám, asi, tam nám Helena dávala jídlo. A rád se vypravím, ale kdo nás - mě - ubytuje?
a smazal to? Já teď nevím přesně místo, kde se o tom v Písmu píše, ale myslím, že nic nesmazal. Vím jen, že si kreslil do písku a pak řekl: "Kdo je bez viny, hoď kamenem." Četl jksem někde výklad, že si tam vypisoval hříchy těch, co přišli ženu obvinit. Oni to viděli a proto se vytráceli a nikdo na tu cizoložnici kámen nezvedl.
Možná grafiťáci vypisují po zdech naše tajné hříchy
představ si, že smazal, ať jsi k tomu našel v teologii jakékoliv výklady. A dost prudce... Smazal, neboť on to byl, kdo rozmýšlel, jak nejlépe dav rozlícených mravokárců poučit. Smazal to, mazal myšlenku. Stejně jako nikdy nic nenapsal. Teda - zatím se mi nedoneslo. Proč by zaznamenával něčí číkoliv hříchy...?
Hm, to by bylo dobré graffiti. Psát si na zeď svoje tajné hříchy. Možná s tím začnu, dokud je ještě tma. Přesvědčil jsi mě.
malé vlaječky si nech pro pindíky. Jim postačí i náprstek barvy pro pomalování celého jejich hlavního města. S Helenou ovšem dýmku míru nevykouříme. S Klišíkem ovšem zcela jistě
Kdyby tvoje Helena viděla fangli slavného ostrova svatá Helena s kulíkem svatohelenským ve štítu (badge), tak se posere a za tu zvěst mi nandá brambor na tři talíře. Tohle je zefýr zvěstí - o ničem nedumat a konat po zcela zralé úvaze.
Za-zen - to trochu děsivé, za-zen, za-zen, kam jste došli, vy pičky, se svým za-zenem? A to jen tak zběžně prohlížím vaši diskusi, vy nanicovatí mudrlanti!
Pavle, Romane a Sarah!
Musím říci: Čcha! Pcha! Co si psal Ježíš a Klišík co psal, a co si, myslí tuzemský Patrik, nám přece může být jedno. V této diskusu bych se nadále držel tématu shora nastíněného: a to jsou ty kundí frky na zdech. A hlavně bych si odpustil ty intošský kecy typu: jsem básník český. Takovýmu hajzlovi bych utrhnul flígr. Jak tohle může někdo normální říct? Někoho štve reklama, jinýho český básníci.
Mistr Neklidu (94.112.157.xxx) 2009-01-10 03:30:23
Hele, parto, nemáte pajdu? Do zejtra? To je virtuální svět? Třesky plesky. Potřebuju na cíga. Hele, jesli vás to potěší, tak jo, sou slabý místa, ale sou silný básně, ale děcka, fakt, Budapešť is hungry a já na ně vybírám, abychom mohli uspořádat křížovou výpravu. Teď tu u mě ve studiu sedí Ernest Hello a kejvá hlavou a povídá: Jo, vznešený věci nedaj se než blábolit.
Graffiti přece není umění jako umění není to, co není u mě doma. Máme doma graffiti? Nemáme. Co máme doma? Dvacet deka paprikáče. Je paprikáč umění? Taky ne. Tak co to je umění? Zábrana napsal, že lepší geniální dílo bezcharakterního sígra než slabomyslný opus dobráckého čičmundy. A tu máme graffiti etc.: tvořené slabomyslnými sígry. Zábrana by ztratil zábrany.
Přátelé, musím do vaší nabuzené diskuse zasáhnout. Právě jsme s přáteli založil kapelu DĚTSKÝ PSYCHICKÝ DEN. A rád bych věděl, kdo nám poslal pohledový lístek z Milešovky a podepsal se JENS REGIS. Mimochodem, Mistře neklidu, tady ti posílám po pusinkách pajdu a kup si cíga! Je to tady samá schíza, zevnitř doven buší díza. A to prej neni slabých básní.
za rohem tam, Adalberte Krásno a Světlo z Duchcova! Platíme si navzájem pokutu za svoji existenci! Za-zen nemůže mít uplatnění při tvorbě graffiti. Jak chcete z lotosu čmárati po zdech? Chcete snad šoupati prdelí o zem?
Připomínáte mi toho rozumbradu, kterému zamažou neznámí básníci čerstvě sešitou knihu zdí. On pak ráno hledí na svůj domek-mauzoleum. A místo aby hledal cestu, jak se skrze naznačený text osvobodit, zajímá se nejprve o vzdělání těch divochů, jejich rodinné poměry, bankovní konto a barvu čapky.
Patriku Jazyku Krásný, s tebou je bžunda vždy! Seš graffitiiii na mým nepočmáraným nebi! Tebich!
Romane: graffiti je zvrhlá kaligrafie Hříchy si napiš radš do modrýho notýsku a do studny vhoď, ať se inkoust rozpustí! Kdo je na ně zvědavej!
děvče dloubavé, já svoje hříchy znám dobře, nemusí mi je předkreslovat žádný grafiťák. Ovšem teď mě napadá ještě jedno řešení, či spíš vysvětlení této nicoto-milé činnosti. Možná je město omalovánkou. Což? Myslím, že ty stěny jsou naprogramovány na podobnou produkci. Víš, jak to říkali horolezci: Proč lezu na tu horu? Protože tu je. Stejně tak na otázku, proč tu čmárám, mohu dát odpověď: Protože tu ta zeď prostě je. Nevystříkat se na čistou zeď je totéž, jako si neplácnout do nahé zadničky
Debata se rozproudila, sem tam z cesty zabloudila... Počmárat ten váš skvělý svět, velmi dobrý titulek, Romane. Graffiti hozená rukavice. Kam vede tato cesta? Na našich reakcích je zřetelně zřejmé, že si více méně nevíme s tímto světem rady. Ironie, sarkasmus, buřičství, zoufalství, víra, nevíra, fajn. Co to mění? Považujeme se za literáty, výtvarníky, filozofy, lidi, kteří jsou puzeni oslovovat druhé. Sdělovat svou osobitou formou individuální - nebo i globální - pohled na to, co se děje kolem nás. Žádnou pokutu za nikoho neplatíme, jenom sami za sebe. Chceme něco měnit? Jakou máme motivaci měnit? Skupina XXVI má cestu, která má cíl. Měla by mít. Sama cesta je cíl! Kdo si to uvědomuje? Mluvit tak, aby nám bylo rozuměno, abychom byli slyšet. Pak možná něco pošoupneme dál. Souhlasím s Hortensií, osobní hříchy? Ať si je vyřídí každý podle svého svědomí a vědomí. Ale jediný, co pohne s tímhle světem, co ho ještě může uzdravit, a tím i my sami sebe, je pravda a láska. Destrukce nikdy. Howg.
no jo, jsem nechutný, zmalovaný anděly graffiti, kteří mě třísní z konvic plných barev. Vím, je to studené a šablonovité, já se spíš někdy musím smát nad tím, kam ty svoje tagy grafiťáci umisťují. Jednou jsem jel vlakem, opodál stála mašina zpola povyjetá z hangáru či dílny, a jak hangár, tam i mašina byly pomalované od střechy až dolu, tak to jsem dostal záchvat smíchu. Vypadalo to, jako by se tetované ženě narodilo tetované dítě. Nebo tetovaný mladík jako by vyplázl tetovaný jazyk.
promiň, ale na můj vkus chápeš úlohu umění příliš vznešeně. Už mě to přešlo, oslovovat druhé. S tím cílem do psaní nejdu. Ano, se světem si nevíme rady. Dívám-li se na televizi, zdá se mi, že jde jen o koupi a prodej cetek & divadýlko politiků & virtuální svět filmů & řev sportovišť & sledování tragédií z bezpečí. Přesněji: jde o to, jak co nejrychleji a nejméně vědomě utratit dny svého života. A "uvolněte se, prosím!" Autentický život je nebezpečný celému tržnímu prostředí, je třeba urychlovat páky, kola, módy, rozkoše, požírání a vyměšování. Tak bude hlásáno znamení doby. Graffiti je jednou z reakcí na toto znamení a jako takovému mu naslouchám. Nemusím nic dešifrovat, existuje i sdělení mezi slovy a skvrnami.
"Už mně to přešlo, oslovovat druhé. S tím cílem do psaní nejdu." a proč tedy píšeš, a když slovy neoslovuješ, co tedy sděluješ? Svou existenci, slova jako změť čar? Romane, nejsi ty vážně tedy grafoman, který zaplavuje texty svět, protože cítí úzkost a je mu jedno, jestli nebo co sděluje? Nechápu...
píšu, protože chci zachytit to, co bych zapomněl. Moc rád bych nějak zformuloval zvláštní postřehy z přírody, otisky v nitru, které se zaplňují vodou zapomnění jak šlépěje na mokrém pobřeží a nebo je takřka okamžitě hrozí zavát metelice. Někdy si vytvářím stupně či ukazatele na cestě myslí a modlitbou. Druhotně mohou všechny tyto značky posloužit i jiným, ale ve chvíli, kdy tvořím, nemyslím NA NIKOHO. Možná jsem tedy grafoman, ale kdybych měl mít kromě básně ještě cokoliv jiného na mysli, čtenáře, kritiku, musel bych se zhroutit
Jan Karl Raspe (94.112.157.xxx) 2009-01-10 20:40:42
Tos mu dala na guláš! Jasně, že je to grafoman, Roman a King a Jirásek a Cartlandka. S jakými cílem jde asi do psaní Natálka Kocábová? Třeba Olga Sommerová řekla: "Já do psaní du proto, abych zjistila, o čem sní děti." A má pravdu, o nic jinýho nejde. Děti to je naše budoucnost, přítomnost a hlavně minulost. Minulost předevšim!
A všechny zápisy stejně mizí za rohem, tam si to dočte, kdo potřebuje. A nebo jde o hvězdicový soutok veršů na dně údolí stínu smrti, tam žhne slunce a všechny naše snahy se vypařují a z nich minerály a soli... Semel to, slisuj v tuhu a piš. PIŠ!
Alexander Nihilovskij (94.112.157.xxx) 2009-01-10 20:56:07
Já myslím, že lidi by měli psát hlavně proto, aby měli co číst. Třeba já si vždycky najdu čas na dobrou knihu, ale tu přemítám, kde ji sebrat, že jo?! A pak si vzpomenu, že jsem jednu napsal a je to... Ostatně, na grafomanii není nic špatného, znám spoustu grafomanů a jsou to výborní společníci a jedlíci a úplná duchovní knížata. Romane, drž se! Hustoleska je vobyčenská minimalistka.
já bych v tom taky neviděl problém. Vždyť se dnes vyrábí rychle se kazící papír a knihy se rozpadnou do padesáti let. To ty omítky možná ještě dřív. A štětka s vápnem? Ta přijde dříve než normalizační běliči, kteří druhdy si také pohotově vyšlápli na nápisy na zdech: SVOBODA, DUBČEK atd. Dnes stačí, když po jisté trase z bohu A do bodu B pojede Bush či jiný ktetén s kravatou a hned se začne čistit a hladit, ometat a zametat a zbrojit. Otázka zní: Pojede-li z bodu A do bodu B papaláš rychlostí 200 km/hod, jak veliká graffiti bude ještě s to reálně shlédnout a nechat se jimi oprudit?
kdybys nemyslel na kritiky ani na čtenáře, proč bys tiskl? a rozčiloval se Švecem? Ach!
Nihilovskij: tys božskyj! sláva Narcisům a grafomanum též, hlavně těm, kteří si nelžou do kapcy!
Jdu si pustit NOVU, je tam ńákej biják!
tisknutí a rozčilování se s kritiky je přece až druhotnou záležitostí. Mluvím o TVORBĚ. O procesu vzniku básně. TAM NEMYSLÍM NA NIKOHO, tam jsem totální sobec. Kéž by se tu do diskuze zapojili jiní a řeklli upřímně, jak to mají oni. Nebo Ty, když píšeš, myslíš už dopředu na čtenáře? V tomhle si opravdu nelžu do kapsy.
V církvi, dojde-li k nějakým zjevením, že také nikdo v Římě nevyjadřuje k jejich pravosti, DOKUD PROBÍHAJÍ.
píšu ze vztahu: tedy vždy je báseň někomu určena. Slova používám spíš jako významy, než zvuky, a někdy jako tvary. Pokud chci tisknout, myslím samozřejmě na čtenáře XY, neb ho nechci nudit, neb se nechci zesměšnit. K čemu hory slov, které nikomu nic nedají? Pravidelně pálím i se šuplíkem.
tak to jsme každý trochu jiný. Pro mě je cesta za básní noční pouti na vrchol hory. Jdu sám, bez myšlenek na budoucnost, spíš jako alchymista chůze. Musím to prožít takto sám, i vztah. Co objevím, to snesu dolu a pak se uvidí. Třeba někdo bude mít zájem, dnes či za deset let, přečíst si něco z mých poznámek ve verších. Možná půjde podobnou cestou, možná prožije totéž. Ale to už nijak neovlivním. Ani snahou, aby se nenudil, protože nevím, co u druhého vyvolává nudu.
Kdysi jsi mi napsala, že moje básně z Rozerv jsou "konzumací milostného vztahu". Jestliže píšeš "ze vztahu", jak bys to nazvala u sebe?
...nikdo ani náhodou neprožije totéž! jako alchymista chůze bez myšlenek: tak to je mi ale protimluv! "Třeba někdo bude mít zájem, dnes či za deset let"...tak myslíš na budoucnost? Své psaní definuju jako "dopisy v láhvi"...tedy před publikováním myslím na to, jestli osloví i neadresáty.
Příliš osobní zápisky (i deníky) už pálím.
to už si hrajeme se slovíčky. Samozřejmě, že neprožije ÚPLNĚ TOTÉŽ, ale těch podobností bude až podezřele mnoho. Sám jsem to zažil, u lyriky skrze tento objev vede moje pochopení či nepochopení sděleného. Tedy - nakolik jsem z básně vyčetl svoji zkušenost.
Vytrhuješ z kontextu. Nikoliv "alchymista chůze bez myšlenek" ale "alchymista chůze bez myšlenek na budoucnost". Třeba bude mít někdo zájem, ano, v budoucnosti, ale to už se odehrává beze mne a nepotřebuju se tím zabývat. A už vůbec ne při tvorbě. K té žádnou budoucnost nepotřebuju. Píšu jen "třeba". A "třeba ne". Báseň, když ji dopíšu, je dospělá. Má svůj život. A já ji k této dospělosti vychovávám tím, že se musí líbit na prvním místě mně. A JEN MNĚ.
mně se musí líbít jen kurvy, básně ne Nebudu tě tedy chytat za slova, jen mi kolikrát není jasné, co chceš vlastně sdělit. Možná chceš jen psát, psát, psát, zaplavit textem celý svět, samolibý... Mně jde o sdělení, ne o sdílení: na to si netroufám, natož, abych si jen hrála se slovy
pátrám po motivaci, proč píšeme atd. Rozhodně neútočím na tebe, což se o tobě říci nedá. Jak víš, že "chci jen psát, psát, psát, zaplavit textem celý svět, samolibý...? Vloni jsem napsal mizerných deset básní + haiku. To je nějaká grafomanie?
byl to vtip, viz smail ďábelský smích, ne útok...nevim co chceš, reaguju na to, co mi sděluješ, a možná čtu něco jiného, než sděluješ. Ostatně s tím zápasím pořád K tomu, žes samolibý, mě přivedl tvůj výkřik velkými písmeny: JEN MNĚ...a pak tvé tvrzení, žes sobec, když píšeš.
všimni si, říkám Ti své (neomalené) názory, ale nepíšu ti, jaká jsi.
Sdělení: směřuje od toho, kdo sděluje, ke druhému. Sdílení (se) proudí oběma směry. Jsem spíš pro sdílení se, tedy spolupráci autora a čtenáře. Přesto: nejde přizpůsobovat vlastní vnitřní zkušenost ohledům na čtenáře. Čtenář také neuchopuje báseň ve snaze pochopit básníka. On nikdy nepochopí báseň tak, jak ji básník prožil ve svém nitru, ale v jaké podobě znovu ožila v jeho (čtenářově) nitru.
a kdybych tě chválila, tak by to nevadilo? Nečekala bych, žes tak háklivý. Nepsala jsem, že vnitřní zkušenost přizpůsobuji ohledům čtenáře, jen, že sděluji, a sděluji to, co je pro mne důležité, volím slova. Já tedy se snažím pochopit básníka, přestože vím, že NELZE sdílet oběma směry: třeba když je mrtvý Takže sdílení vlastně není možné (i se živým, jak vidno, těžké, přetěžké! )
přece tu nediskutujeme proto, abychom si spílali nebo se navzájem poplácávali po zádech. Máme téma, na které se snažíme vyhranit názor. Bereme to vážně, ale umíme se i patafyzicky či dadaisticky zasmát (s Patrikem), ale neopravňuje nás to přece k soudu nad druhými. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom se bát otevřít se.
Podle mého názoru je možno se sdílet i s mrtvým básníkem. Zbyla tu přece báseň, věčně živá. V té básni je skryt jak (mrtvý) básník, tak (živý) čtenář. Kdybys věděla, kolikrát jsem za svých úzkostí metafyzických navštívil Paula Celanas. Nebo za úzkostí milostných Friedricha Holderlina
Teď mě ovšem napadá (sebekriticky ), že jsem se dopustil odsudku přímo ve svém článku, když označuju Pavla Béma za grázla. Musím to opravit
vtip je v tom, že já žádné napětí necítím, moc nechápu, co se tě mohlo dotknout. Nevnímám naší diskusi jako souboj. Pokud máš pocit, že se do tebe navážím, ať mé příspěvky Karel smaže. Sdílet se dá, ale jaksi abstraktně. Chápeme zřejmě slovo sdílet rozdílně PS:Řeč je samosebou pramenem nedorozumění!
necítíš napětí proto, že jsem ti nenapsal, že chceš zaplavit textem celý svět a že jsi samolibá. Nevím, vždy pátrám po tom, má-li ten, kdo mě kritizuje, pravdu. Možná ano. Možná jsem samolibý grafoman, musím se více zkoumat, není-li za mojí chmurnou cestou skrytá okázalá snaha učinit se zajímavým. Rozhodně netvrdím, že to tak není. Kolikrát mi musí druhý člověk otevřít oči.
Karel nemusí nic mazat, kromě hned pátého příspěvku do této diskuze, kde jsem okopíroval kousek dopisu od Ivanky a jí se to dotklo. Jsem asi fakt úchyl. Končím tedy s touto diuskuzí a opět Ti ponechávám právo poslední noci... eh, chci říci posledního slova.
cestou vztahu se dozvídáme, jak nás vidí druzí, ale to ještě přec není PRAVDA, proto se mě (ani tebe) nemůže dotknout výrok, který ke mně nemíří, nemluví o mé podstatě, ale o projekci druhého. Není mým úmyslem někoho deptat. Pokud budeš každý výrok o sobě považovat za soud, pak je těžká komunikace a slova zdí.
vzpomeň si na Literru. Prostě něco se dotkne, něco ne. Od neznámých nicků se mě nic dotknout nemůže. S tím grafomanstvím u mě to ale může být trefa do černého. Vlastně mi tu souběžně píšete na dvou diskuzích s Karlem Radou totéž. Měl bych se nad tím zamyslet.
zamejšlej se...já se zamejšlím furt, ale stejně se mi nedaří "nedotýkat se" Protož máme jazyk (za kyj).PS: Ale stejně jsem přesvědčena, že je dobré mít přátele, kteří tě nešetří a nekonverzují jen o počasí!
k výše zveřejněnému článku i diskuzi učitel klavíru z Vimperka Honza Tláskal:
No, nazdar!
Pěkně to tu rozjíždíte - tedy tu vaši vzájemně duševýlevnou diskusi nad
sprayery a jejich tvorbou. Co k tomu ještě dodávat? Řekli jste v podstatě
všechno ... ale nade vším cítím především jednu skrytou, jakoby ze strachu nad odpovědí nevyřčenou, ale tím asi pro všechny bez rozdílu palčivější otázku: vina, odpovědnost ... a nebo snad jen pouhé PROČ (?). Pozor, nemyslím sám fenomén grafitti (který má dle mého jinak zcela jasnou šanci stanout za nějakých pár století, ne-li dříve, se vší tradiční časově odstupovou úctou našeho potomstva ve výtvarných encyklopediích) - to je jen jedna z řekněme kosmetických variant, mutací, odnoží čehosi mnohem širšího, závažnějšího a hlavně nadčasovějšího. Být dle své vlastní individuality nasrán na svět a jeho nejrozmanitější projevy je jevem starým jako lidstvo samo - příčinou ovšem není svět sám, nýbrž ona neznalost odpovědí, tápání v domněnkách, marné brodění v hnojišti zaručených teorií. Kdybych přijal za své katolické výklady, neváhal
bych v tom kontextu vyslovit hypotézu, že nasrán musel být už Hospodin v
okamžiku svého tvoření světa - mohl koneckonců těch šest dní třeba čmárat k
svému potěšení po vesmíru grafitti a kdož ví, zda by byl neudělal lépe ...
Pomaloučku se sunula do přední řady malá prodavačka melounů.To bylo za Velké francouzské revoluce v Turkmenistánu,na pobřeží Tichého oceánu. Šustil stav beztíže.Kojila malého Andrease Fitiga,pozdějšího markhraběte Sionského. Nebýt síry vytlačující zeminu skrze díru nevzniknul by postřikovač.Ten prošel letitým vývojem a ještě není u konce .Speciální oddělení NASA RT2 se sklání nad projekty a přemýšlí.Těleso naplněné ninilitry teatronem více vystřikuje dovnitř,než ven. Milé obrázky na zdech tedy ještě nevytváří maximum pocitu.Je z hlediska postmoderního umění nedokonalé.Nemůžeme chtít po sprayeřích,aby se předvedli v plnohodnotné škále možných výjevů a kdekoliv.Od holé hlavy až ke všemu,co nás obklopuje. Bojuji za práva těchto idealistů a mým cílem je posprayeovat všechno,co je schopné naše oko jedno i druhé spojit v ucelený pohled.Nesmí na tomto světě existovat jediná věc,hmotná,čí ne,která by nebyla proměněna.Není většího hnusu,než jednobarevnost. Takže vznes se bílý havrene ,ty nestvůro pouze bílá!
Tolik k mému vědeckému vysvětlení,které snad pochopíte.Ostaně byl bych rád,kdyby tomu tak bylo.Snažil jsem se podat výklad,co nejjednodušeji.Jinak je daleko složitější.
Pavel Herot
také si myslím, že sprejeři bojují především proti "ucelenému pohledu" na město. A ty holé lebky, ty jsou zvlášť lákavé. Najmě pak melouny. Zajímavé by v tomto ohledu byly barevné postřikovače (zavlažovače?), o nichž se zmiňuješ v jiné souvislosti, tuším, se sírou. Na křižovatkách, tam by se vyjímaly. V každém rohu jeden zavlažovač, aby se barvy pěkně slévaly. A nebo kropicí vozy, které by vyjížděly do ulic s jednou modrou, jindy zase růžovou vodou. Jen ne hnědou a rudou, z politických důvodů, samosebou.
Románku,
to jsi mne potěšil,jenom ne - hnědou a červenou.Tady na levo jsou nějaké obrázky v rámečku,chtěl jsem vložit čerta a ono mi to ukázalo,něco jako evil,či co.Už to nebudu dělat.Stejně jsou ty výjevy v rámečku neetické.
To jsem seděl,koncem devadesátých let v hospodě na Letné a u stolu kdosi."Hele,hele když není bílo? Není ani černo? Jak tedy je?Hádej?"oči mu svítily jako světlušky na jatkách.Nerad hádám,neb nejsem schopný v tu dobu sundat si hlavu a položit si jí před sebe,nebo Hamletovky do pravé ruky a zeptat se jí.Chlapečkovi ve věku dospělosti jsem nedokázal odpovědět.On by stejně dlouho nevydržel s utajením své myšlenky.Vyřknul:"No,přeci barevno!"
Musím to dokončit. Dál už mě to nešlo psát. Románku a další,s dovolením,přečtěte si můj bludný článekalach,Pinochet,Guevara" na Czech free pressu,ale hlavně ty reakce.Případně reagujte,byť proti své vůli,pokud možno,jako ostatní,levicově.
Dnešní doba to vyžaduje.Jinak nejste in.
To nechápu,nad P,Palach se objevila ošklivka v rámečku.Na nic jsem nesahal.
Promiň Jene ze Všetat. Ty jsi se upálil ve jménu komunistické ideologie,mlád,ne-zkušený.Jenomže ona idea nám upálila Boha a s ním víru.A co my?Herodesovy děti.Budeme muset chodit zkřiveně?S čipem v hlavě?
když tak napiš link, nevím, jak ten tvůj článek najít. A levicově, levicově? Už jsme se tu dlouho nehádali o politice, proto vynechám komentář. Jinak, smajlík se ve Tvé kritice objevil.
Románku,politika je černá díra ve slunovratném lůně ženy. Mrože plovoucí-ho v slanné plodové vodě.Marnotratné řečiště. Dneska nám dodejchává starožitná kočka.Připlazila se ke mně.Pomoci.Utekl jsem. V izolaci čekající až vítr rozrazí dveře. Co já! Co mohu učinit z beznaděje?Z lejna tulipán,snad.Hodit ji salám,když už ústa neotevře!V kleci podřezat hrdlo dekadenci.Proč na Zemi nežijí jenom zvířata,bez lidí? A v obrovských strojích - lidé v lidech?
Stará váha,kde se vážila jatečná zvířata
ukazála mi ji devěta osmdesát let..Záhy se přiřítila její matka a přečtla mi Ústavu práv a svobod.Mostecká uhelná kýčel vypolkla plamen do Komenského čítanky z roku 2065.Nazula sandály a rozložila se na 5601 čterců vodíku krychlového,tak je to Románku.To vidíš,zcela určitě,tam od tam.
Mně se graffiti líbí, i jen klikyháky, jen myslím taky na ty, kdož třeba tu opravu fasády budou muset opravit, zaplatit, jako nějakou základní úctu k práci druhého.
. Už kdysi dávno jsem psal o svérázném graffiti, které tvoří volarský básník Ferry Klišík klackem na sněhu. Zapíše báseň. A nechá ji napospas tání. To tání je srovnatelné se snahou přičinlivých znovu vybělit, opravit to zapsané na bílo. Jenže skutečné tání je přirozené, stejně jako blednutí barev, opadávání jejich částí a nebo...
, je to zase stav světa naruby, ty zápisy volají o pomoc a žádná štětka s vápnem je neutiší.
Já z toho už prostě vyrostla 
Mohu se přece učit neulpívat na tom, ne? 
, ale myslím si, že mě neoslovuje. Graffiti jen je, někde nečekaně, na očích, nic víc.
Myslím, že ty stěny jsou naprogramovány na podobnou produkci. Víš, jak to říkali horolezci: Proč lezu na tu horu? Protože tu je. Stejně tak na otázku, proč tu čmárám, mohu dát odpověď: Protože tu ta zeď prostě je. Nevystříkat se na čistou zeď je totéž, jako si neplácnout do nahé zadničky 
