Vpadnout tvorbou do tvorby Boží aneb Příchovice po šestadvacáté
Středa, 02 Prosinec 2009 06:50
Aktualizováno Úterý, 12 Leden 2010 12:42
Napsal uživatel Roman Szpuk
Letošní setkání v Příchovicích pro mne začalo dlouhou chůzí po pražských ulicích. Dali jsme si se Zorkou Šimůnkovou a Ivou Košatkovou sraz v pátek ve tři odpoledne na Skalce a já se rozhodl jít tam ze Smíchova pěšky. Za volantem svého silničního korábu se nás přímo na místo chystala odvézt Marika Pečená, jemná bytost, kterou jsem do té doby znal jen z virtuální korespondence v počítači. Zprvu jsme se nějak nemohli najít, Iva se také odkudsi hnala pěšky, mířil jsem jí naproti, pak zase zpět, nepoznamenal jsem si Marikou doporučenou křižovatku ulic, kde se dalo dobře parkovat. Nakonec na nás Marika mávala přes zdivočelý proud aut, kterým jsme se poté úhybnými manévry museli prodrat k výpadovce na sever. Ale nakonec to dobře dopadlo a mířili jsme do Mekky Šestadvacítky za doprovodu (trochu předčasně) předvánoční hudby Václava Karla Holana Rovenského, Jana Antonína Reichenauera, Jana Dismase Zelenky, Antonia Caldara a dalších v provedení souboru Collegium Marianum. Nedovedu si představit luxusnější dopravu.
Na faře byl podezřelý klid. Kolem šesté jsme se tedy s Ivou a Marikou vydali na tradiční sestup do Desné. Prošli jsme známou alejí, nyní ovšem ořezanou neuctivými ochránci bezpečnosti silničního provozu. Přízračné pahýly korun se odrážely na pozadí měsícem prozařovaných mračen Na louce ještě doutnaly hromady uhlíků, jejich žár pulsoval s poryvy větru. Kostelík Ivana Peschka byl plný nových tváří. Obloukem se vyhýbal čaji, který přinesl Ivan z fary. Tentokrát nešlo naštěstí o ultra-grog, rum jen stál nesměle opodál a každý si mohl zostřit nevinný nápoj podle libosti a momentálních dispozic. Postupně se u povážlivě se kývajícího ambónu, oltáře či na kazatelně vystřídalo dosud nevídaných a neslýchaných šestnáct lidí: Večer uvedl brněnský básník Zdeněk Volf, dále pokračovali jičínský povídkář a novinář ProChor se svojí chráněnkou, půvabnou Hankou Runčíkovou, děčínská Máša Bartušková (jedna ze vzácných osob, která dokáže, stejně jako Zdeněk Volf, recitovat své básně zpaměti), zkušený borec Tomáš Míka pověstný svými vystoupeními, během kterých promítal své básně Meoptou na plátno, drsní tvůrci s jemným srdcem Aleš Hoznauer a Vítek Janota (který ze Zdeňkem Volfem soupeřil ve výrazech sveřepé zachmuřenosti), Petr Pazdera Payne, Zora Šimůnková, obětavá organizátorka pražských Večerů přiměřených depresí, Marie Koblihová (ani nevím, odkud dorazila ona, víte-li kdo, doplňte), Radana Šatánková, předčasní manželé Zgublačenkovi (ten termín „předčasní manželé“ pochází přímo od nich a leckoho uvedl do rozpaků), sochař Petr Veselý, kterému dlužím pořádnou útratu v hospodě za vysekání jednoho mého dvojverší do kamene, Ivanka, která si pod klenbou chrámu vyzkoušela své podání Fugy smrti od Paula Celana a na poslední chvíli ještě dorazil Zbyněk Gordon Ludvík v nádražáckém kabátku (přivezl autem Lídu Hlinkovou a Martinu Oplatkovou). Tradičně se objevil také hrdý otec pěti synů a výtvarník Michal Machat ze Železného Brodu a další, kteří (zatím) nečetli, kamarádka Máši Alice Prajzentová, redaktorka H-aluze a studentka bohemistiky v Ústí nad Labem, letos poprvé dodržující silentio Svatava Antošová, úspěšný prozaik a laureát ceny Škvoreckého Tomáš Zmeškal, Vláďa Reisinger (kterému se tu přezdívalo z pochopitelných důvodů Ratzinger a on se ani nezlobil), klidný Pavel Kukal a matematik Karel Pazourek. Když jsme odcházeli z kostela, došel nás ještě se svým nástrojem – osmdesát let starou heligonkou – Martin Vácha. Celý pořad provázela kratičkými improvizacemi na varhany Marika Pečená. I tato zkušená muzikantka (založila v roce 1999 a do roku 2007 vedla soubor Collegium 419 specializovaný na starou hudbu) se ovšem nevyhnula potížím při krocení místního královského nástroje, ve kterém prý hrála jen třetina píšťal. Nebo nehrála? Teď nevím... Poznával jsem útržky bachových fug transponovaných do tónin, kterými se poraněný nástroj nepropadal do ticha. Skvostná hudba. Jelikož jsem letos dodržoval abstinenci, strhl jsem na pěší návrat do Příchovic několik nadšenců, z nichž, myslím, nikdo nelitoval. Do prudkého stoupání nad Sladkou Díru (skutečně se tak jmenuje údolí nad Desnou) nás nastoupilo pět: Liduška, běžkyně Iva, která nám stále mizela někde vepředu, Pavel, hbitá Marika a já. Měsíc nás vedl trochu jinou cestou. Mraky se o něj rozrážely, chvíli se před námi krajina zjevovala v přísvitu jeho paprsků, pak zase ztemněla. Vysoko nás k sobě táhla světla Příchovic. Minuli jsme u jedné chalupy dřevěnou sochu nějaké dlouhovlasé víly. Světlo před chalupou, kde stála, jí působivě vykreslilo ňadra. Musím ji tu zmínit, neboť jsem ji nemohl minout bez pozastavení a rozdychtěného ztišení, stejně jako kříž na jedné z křižovatek u samot Šumburku nad Desnou. Na vrcholu stoupání nás přijala do svých útrob Příchovická hospůdka. Martin Vácha, který už tam dorazil autobusem, se chopil heligónky, která ho rozkývala na židli jak kormidelníka opilého korábu, až mu pot na skráních naskákal. Pivo teklo, dali jsme se do tance, Svatka mi při něm málem vyrvala vous, já ji stejně účinně za vlasy chytit nemohl, neboť má krátký sestřih. K tanci se přidal Karel Pazourek, také Zorka, Radana, útulná hospůdka, ve které dosud chybí televize i automaty (nádherné místo jakoby z jiných časů) nám byla malá. Byl to tanec – zápas, jakýsi grupentanz či heligonpogo. Když nás k jedné hodině noční číšnice poslala spát, pokračovali jsme na faře v naší tradiční činnosti, básnických hrách. Tomáš Míka, který tuto zběsilost ještě neznal, bušil smíchy do stolu, já samozřejmě též, a tak se ti nahoře na půdách moc nevyspali. Spát v Příchovicích nemohu. V jakémsi vytržení vždy jen na chvilku zamhouřím oči a zase musím někam jít. Naštěstí v kuchyňce v sobotu ráno ponocoval ještě ProChor. Uvařili jsme si čaj a kafe a povídali, až nás musel Vláďa poslat dolu do sálu. Po snídani a Slově života, které je na faře příspěvkem ke srazu básníků ze strany místního duchovního týmku, jsem zorganizoval dosud nevídaný výlet. Kolikrát jsme sotva došli ke Hvězdě a ledva nám otevřeli lokál, dali se hned do pití. Nyní jsme se ale vydali svižným krokem dál, v přechodném sněžení jsme to vzali na Kořenov, Polubný, sice jsme na pouti postupně ztráceli méně odolné chodce, ale nakonec se ustanovila skupinka nepodplatitelných, která pokračovala dál do jizerskohorských lesů, až pod Bukovec: Zdeněk, Zbyněk, Lída, Ivanka, Martina, Hanka a moje maličkost. Na úsek mezi Polubným a Jizerkou asi nikdy nezapomenu. Probrali jsme ze Zdeňkem Volfem mnoho otázek vztahu umění, rodinného života a především spirituality zdola, té, kterou hlásali Pouštní otcové, první křesťanští mnichové. Jde o střet s démony vášní, s nimiž odcházeli se utkávat do pustin, kterým se hledači zábavy a bezproblémových ghett dogmat vyhýbají1. A také o postoj na hradbách Božího města, kde na sebe obránci slabších upoutávají pozornost střelců temnoty. Myslím, že to může být jedním z úkolů prokletých básníků, kteří se žádnému ze svodů nevyhýbají, ale jsou schopni vydat pravdivé nepřikrášlené svědectví. V kterékoliv chvíli jsou nalezeni ve stavu zápasu2. Jsou v něm plně přítomní. Mohou v tomto boji padnout, ale vezmou-li tento úkol vážně, Bůh o nich kdekoliv ví. Já za tu dobu stačil zaregistrovat jen skupinku dětí, která nám i s vedoucím zkřížila cestu při hledání bunkrů, a pak nádherný pohled zpět, kdy pod mraky na zářivé škvíře oblohy vystupovala věž příchovického kostelíku. Pod Bukovcem se nám pod nízkými mraky otevřel pohled na bezoblačné vrcholky polského i českého Smrku. Jizera s vrcholovou skalnatou bradavkou sahala do příkrovu par, kterými se snažil zakrýt svůj vrcholek i Bukovec – naše nejvyšší česká sopka. Chvílemi se mu to dařilo. Vstoupili jsme do hospody, kde nás obsluhovala milá číšnice ze Slovenska. Zatím co Ivanka hrála roli zlé zákaznice (opět požadovala meltu, pak dokonce žitovku), Zbyněk Gordon Ludvík byl odhadnut slovy „pán vypadá na masíčko“, já opět – se vším spokojen a nesnesitelně nadšen děkoval jsem za vynikající bramborák, s masem, kofolu a nakonec jsem byl ze strany personálu obdarován pozorností – lízátkem. Napomenut byl pouze Zdeněk, aby se prý tolik nemračil. Ivanka si půjčila můj notýsek a zapsala si: „Jizerka / sluníčko / za oknem / uplakané“. A pak jsme pokračovali dál, zprvu po jihovýchodním svahu Bílých kamenů a Hruškových skal. S pohledem zabořeným do šotoliny cesty (dodnes se na Jizerce nacházejí safíry, zirkony a ilmenity) jsme se nechali vtáhnout lesy, které mi tolik připomínaly šumavská zátiší. Cesta byla podmáčená, přeskakovali jsme přes ploché valouny a před námi se krajina skláněla daleko k jihozápadu. Nižší hřebínky hor zalévalo zlaté slunce. Pak jsme vstoupili do údolí Černé Desné. Potok se zařezával do stále užších průrev, vytvářel peřeje, kaskády, příkré vodní skluzavky a vodopády, tůňky jak stvořené ke koupání za horkých dní. Scházeli jsme do šera soumraku, zatím, co nahoře ve svazích se opíralo slunce z posledních sil do kmenů. Hukot vody nám hrál doprovod. Minuli jsme dřevěnou sochu Svantovíta i s rohem hojnosti, sešli do Dolního Polubného, místa, které jako by zde zůstalo přitisknuto k prudkým svahům z dávných časů. V lese narovnané hranice dříví, řadové budovy s prkennými přístěnky, polovymlácená okna a kouř z mnoha komínů připomínaly chudinské čtvrti jizerskohorských textiláků. Jen ta auta okolo prozrazovala, v jakém století se nacházíme, a pak talíře satelitů. A právě zde si Liduška vyvrkla kotník. Bylo nám ji líto, po devíti letech se teprve podruhé někam dostala bez některého ze svých tří dětí a hned ji zradí skřet pod jizerskohorským kamenem. Musela posedět čtvrthodinku na karimatce, a i my jsme byli rádi za ten odpočinek, vždyť jsme měli v nohách více než 20 kilometrů. A pak jsme sešli do Desné, okolo ženy sedící na kulatině v barevných, jakoby indiánských hadrech, s lahví biomoštu Rubín u nohou. Její pološílený pohled však napovídal, že mohla mít i jiný obsah. Liduška nám odjela autobusem do Prahy. A my se vypravili na autobus do Příchovic. Ale protože jsme míjeli panelák, ve kterém bydlí Vlasta Paulátová, odhodlall jsem se tam zazvonit. A byl jsem úspěšný. Dal jsem tedy svým spolupoutníkům prozatímní sbohem a sedl si s Vlastou ke kávě. Na počest mého nečekaného vpádu do její osamělosti zapálila si cígo a schoulila se na křesle jak kočka. Tak jsme po dlouhých letech (myslím, že naposledy byla na srazu v Příchovicích v roce 1995) strávili příjemnou hodinku v rozhovoru. Poradil jsem jí, aby častěji zavítala mezi básníky, navrhl jsem jí odvoz na faru, ale bála se, že to zdravotně neustojí. Dala mi na cestu jen své texty. A znovu jsem se vydal pěšky okolo Sladké Díry na Příchovice. Měsíc měl tentokrát kolem sebe působivou korónu. A už jsem nebloudil. S požehnáním dřevěné víly s krásnými ňadry i Ukřižovaného jen o kousek výše jsem došel až do cíle. Zrovna končila mše. Po ní následovala večeře a pak slavnostní galavystoupení mnoha poetů, které trvalo celých 150 minut bez přestávky. Petr Pazdera Payne vystavil triptych Od muže k ženě, Petr Veselý fotografie svého návrhu pomníku Obětem komunismu a Soňa Fišerová, která přijela odpoledne i s ratolestmi, rozdávala své černobílé pohlednice s dvoj či trojveršími. Četli postupně nově příchozí Zdeněk Volf, Hanka Runčíková, Renata Vlčková ze Sokolova (i ona se tu objevila až k večeru, je to redaktorka studentského internetového časopisu Postřeh), Michal Machat, Tomáš Míka, poté Vláďa Reisinger, ProChor, Petr Veselý, Radana Šatánková a Tomáš Zmeškal. Já přispěl k večeru kratičkými dílky Vlasty Paulátové zvanými anti-haiku. Nejvíce mě oslovilo toto trojverší: „Sáhnout do šuplíčku / pro vějíř počmáraný / průletem netopýra“. Předčasní manželé Zgublačenkovi přinesli veselejší notu, Mnoháček zpívající v playbacku své vlastní rapové skladby, nás smetl vlnou spontánnosti a humoru, který je naprosto nezištný a bezprostřední. Poté pokračovali tři pamětníci starších i těch nejstarších šestadvacítkových časů Zbyněk Gordon Ludvík, Pavel Kukal, který četl svoji poemu Řeky, díky které jsme se před dvaceti šesti lety dali dohromady, a Karel Beneš. Ten seznámil přítomné s plody našich sms-kových her na téma: „Já mám holku z Madridu / když si svlíkne hadry, du“ a oxymoronů. Skvělá záležitost, která Skupinu XXVI činí výlučnou a setkala se s vřelým přijetím dlouhým programem unaveného publika. Na závěr večera vystoupil ještě Petr Pazdera Payne a Iva Košatková. Do proudu slov vstupovali svými improvizacemi, štěky i poetickými odrhovačkami ProChor s foukací harmonikou, Tomáš Míka s tenor-saxofonem a Martin Vácha skladbami, které od něj známe v jiné podobě z dřívějších dob, nyní upravenými pro heligonku. Večer pokračoval ve jménu Páně v rámci tradice: tedy hostinec a v závěru pro nejotrlejší básnické hry. Jen v hospodě U čápa jsem letos nezastihl ani jednoho veršotepce. Zdá se, že tato putyka pro nás ztratila kouzlo. Zvlášť, když je personál Příchovické hospůdky tak vstřícný a stačí k němu přejít jen sto metrů od fary. Tam seděla po autorském čtení většina kumštýřů. Zavírací doba se posunula od 23 hodiny k půl třetí. A to díky našim muzikantům, především Martinovi Váchovi s heligonkou, Tomáši Míkovi se saxofonem a neznámému kytaristovi, který prý posléze hrál i na stole. „Zahrajte mi Ó třešně zrály“, velela číšnice, „jinak zavírám“. A za chvíli: „Zahrajte mi Na starý mohelně“. A tak stále dokola. Miluju takové prostředí, které se jakoby vymkne ze všedního beztvarého času a stane se alespoň po pár hodin útočištěm v nikotinových a alkoholových parách. Za dveřmi a okny je jiný svět, my na opilém korábu plujeme do bezpečných vod, nic nám nehrozí, zpíváme, tančíme, objímáme se a tiskneme k sobě a naše dialogy i monology vřou jak bubliny v šampusu. Hle – extáze společenství! A nejsou zapotřebí ani sci-fi sterledě, o nichž mi vyprávěla Svatka, miniaturní ryby co narkotika, kterých užívají v románu „Den opričníka“ Vladimíra Sorokina členové nejužší stráže gosudara alias nového cara. Vpouštějí si je do žil a nechávají si od nich v mozku naklást jikry. Ráno náleželo brzdným drahám euforie. Uklízelo se, předtím ale někteří šli i na bohoslužbu. Účastnili se jí tradičně skalní členové Skupiny XXVI, Vojta, Karel Beneš, Pavel se Šárkou, Iva a budoucí katechetka Radana. A samozřejmě i členové farního týmku. Ivanka četla první čtení, zpívala s ukrajinským přízvukem a během pozdravení pokoje obdarovávala všechny polibky. Ostatní se zatím pomalu i rychle rozjížděli ke svým domovům. Kázání na téma adventu: „někdo klepe – zbystřím pozornost – odkud to zní? – Bůh nyní tvoří – vpadnout modlitbou do tvorby Boží – tvoříme svět“, jako by bylo koncipováno přímo pro nás a mělo nás vyprovodit na cestu zpět. Jediným stínem letošní akce byla neúčast Vaška Žďárského, jehož onemocnění se zhoršilo. Musel zahájit léčbu jinými medikamenty a do hor za námi nedorazil.
(Roman Szpuk, Vimperk 1.12. – 2.12. 2009)
Poznámky:
1) Bůh se může setkat s člověkem v nejzazší hloubce jeho slabosti, jeho ran, jeho hříchu jenom když člověk přebývá tam a ne jinde. (mniška dominikánského kláštera z Lurd Marie Ancilla OP)
2) Poutník začal mluvit o Písmu svatém, o duchovních a nebeských věcech, ale opat Pastor se obrátil na druhou stranu a neodpovídal. Když poutník viděl, že s ním nemluví, vyšel zarmoucen a řekl bratrovi, který ho sem přivedl: „Podnikl jsem tuto cestu nadarmo. Přišel jsem k tomuto starci a on neuznává za dobré se mnou mluvit.“ Bratr šel k opatu Pastorovi a řekl mu: „Otče, pro tebe přišla tato osobnost, ve své zemi tak slavná, až sem. Proč jsi s ním nemluvil?“ Stařec odvětil: „Je to člověk shůry a říká nebeské věci. Já jsem zdola, říkám věci pozemské. Kdyby byl se mnou mluvil o vášních duše, byl bych mu jistě odpověděl. Ale když hovoří o věcech duchovních, v těch se nevyznám.“ (Poimen)
Popis fotek: 1) Zdeněk Volf recituje zpaměti. 2) Vít Janota 3) Zora Šimůnková 4) Tomáš Míka 5) Petr Pazdera Payne s čelovkou 6) Aleš Hoznauer 7) Sochař Petr Veselý 8) Marie Koblihová 9) Zora tančí v Příchovické hospůdce s Radanou Šatánkovou 10) Aleš a Vít 11) Hanka Ruinčíková, ProChor a Tomáš Zmeškal 12) Tomáš Míka, Radana Šatánková, Alice Prajzentová a Martina Oplatková 13) Martina Oplatková a Vláďa Reisinger 14) Svatka tančí s Karlem Pazourkem 15) Marika Pečená, Roman Szpuk a Pavel Kukal 16) Kluci z týmku 17) Vláďa nám čte Slovo života 18) Předčasní manželé 19) V sobotu ráno před farou 20) Na Jizerce Roman, Lída Hlinková, Zdeněk Volf, Zbyněk Gordon Ludvík, Hanka Runčíková a Martina Oplatková 21) V hospůdce Iva Košatková, Hanka a Zbyněk, slovenská číšnice a Martina 22) Nad údolím Černé Desné 23) Zdeněk Volf a Svantovít 24) Liduška si vymknula kotník 25) Dolní Polubný 26) Vlasta Paulátová 27) Známá atmosféra večerního čtení 28) Hanka čte 29) Michal Machat 30) Martin Vácha 31) Obecenstvo 32) Karel Jíška Beneš 33) Renata Vlčková 34) Soňa 35) Martin Vácha to rozjíždí v hospůdce 36) Na korábu 37) Únava v metru 38) Loučení (Renata a Radana) 39) Radana se psem a mnoha osvojenými dětmi
ROMANE, PĚKNĚ JSI TO NAPSAL
DODATEK: Já taky byla na mši a proč to nenapíšeš, zapoměls´? Navíc jsi mě nově pojmenoval-"pod katechetkou osoba". A po mši přišel velký pastevecký pes zvaný Gadžo, s nímž jsi mě, Romane, musel vytrvale fotit, včetně rozrůstající se skupinky dětí a vychovatelek A mávali a smáli se a ochotně pózovali a to bylo (mé soukromé a symbolické) zakončení Příchovic.
JO, VAŠEK ŽĎÁRSKÝ MI VELMI CHYBĚL
na Tebe jsem zapomněl. No jo, byla jsi v kostele. Dopíšu Tě tam . A ještě někoho jsem přehlédl? Fotku se psem Gadžou jsem poslal Kájovi, snad ji sem vloží.
Toulal jsem se na Písmáku a našel tyhle hlášky (na nicku StvN, který je zřejmě nějak sbírá):
Hlášky písmáků
já tomu nerozumím... ne že by to bylo potřeba, ale ani mě to ničím nezaujalo. - Vjerka
a buldozer drtící holuby - to je metafora?? holubi před buldozerem asi ulítnou, od toho mají křídla - domin.go
bych trochu vyčistila kecy kolem dialogů-hlevně to chvylkový lyrický pokusy(Měsíc vypadal jako díra vypálená do černého blankytu noci)myslím, že jse ůplně jednoduše říst, že byla tma - andrea-v-botech
...na tohle ti reknu jen jedno: sTVn : .... JSI VUL JAK ANDEL....a uz mi sem nic nepis.a ani nebusde, zablokuju te, protoze povatzuji te za skodnou... ..ty dva tve body vypovidaji dokonale nejen o tve hlouposti, ale i velke sociopatii....ty by ses mel lecit....ale myslim, ze tobe by zadny dr. nepomoh...blbost je neporazitelna, zel....a avi... ...a jeste slova, jez mi tezko jdou pres patro: JDI UZ KONECNE S TEMA SVEJMA POJEBANEJMA MRAVNOSTNIMA POUCKAMA DO PRDELE....(((( - Honzyk
Jaký by pak byl rozdíl mezi haiku a prozaickou větou, když by mezi nimi nebyl rozdíl? - Zvrhlík
Moc rád jsem si přečet Romanův popis. Jsem trochu indisponován, momentálně, ale disponován vždycky! Hortensie, nejni prosim tě pravda, že mě objímaj 3 ženský najednou. Jenom jedna, další dvě objímaj tu jednu! Tak prosimtě nevymejšlej si, jo? A ještě bych chtěl, dosti dementně, já vím, říct, že ten Romanův popis Příchovic, kde jsem poprvé byl, se mi moc líbí, poněvadž je vidět, jak to tam bylo ujetý a to má Pán určitě nejvíc rád, poněvdž nebyl jinej - tím sem si jistej. Doufám, že nikoho neurazil jsem. Mějte se krásně a dnes básník Hruška na Maďarským kulturním středisku řekl, že mu syn přišel ze školy s takovouto pranostikou o sv. Barboře: "O svatý Barboře, leží básník na dvoře." Pak se vysvětlilo, že mělo být "...ležívá sníh na dvoře." To mi připomnělo věhlasnýho Torsta, jehož dcera za mlada přišla ze školky a řekla: "Padá sníh, padá sníh, pojedeme na dásních." A tím se s vámi se všemi loučím, Příchovice, svoje primice, jsem si užil velice! Přestože jsem chrápal, jako evangelík Dan Drápal, jelikož jsem ale čistě matrikově katolík, házím na to stanový kolík. A jsem/všem/s pozdravem/TomMík
tys mě dostal těmi pranostikami. Nemohu na ně zareagovat jinak, než závěrem jedné z básnických her, při kterém jsem, tuším, mlátil do stolu i hlavou :
"Víš ty, jak se kalí ocel?
Nevím, vole, to mě poser.
Nic už tady není košér,
i ten rabín v hajzlu pošel,
papež se posral, jogín taky,
jen po nebi furt plují mraky."
Tahle se tedy fakt povedla! To je prostě frontální útok oblačnosti, zůstali ušetřeni snad jen muslimové a šintoisti :-) Mimochodem, jak jsi v Příchovicích v neděli nad ránem přeskakoval s foťákem od okna k oknu a dokumentoval mrak, kterému jsi říkal (kdovíco jsem to v polospánku slyšel) nějak jako oblakus lenticularis a tuším dokonce MULTIPLEX!!! to bylo taky dost dobrý!!!
já Ti ho pošlu mailem. Mám ho vyfocený. Jmenuje se altocumulus lenticularis multiplex (několikanásobný, to právě na něm bylo vzácné), ve starých atlasech oblačnosti by jej nazvali jednoduše orographicus multiplex, je to překážkový mrak, který nějak souvisel s krkonošským hřebenem nejspíš. Mám podobných mraků nafocených více na http://roman.blackhost.cz.
to koukám, jak to na webu žije! Míko, že tě nevobjímaj ty krásky na tejdle foto, tak ttoto! Pěkně zvrhlý hry jste hráli!!! Jo, Romane, ten mrak bych taky prosila do počty! Aj chebský meteorit by byl tuze rád, si myslim!
Romane, dík za odkaz na stránky. To jsou úžasný fotky! Volná asociace mi přihrála vzpomínku na přečtenou hlášku v nějakém dílu antické knihovny, tuším že to byla Tažení Alexandra Velikého, za kterým přišli odněkud (od Šumavy asi) Keltové a on se jich mezi řečí zeptal, jestli se něčeho bojí (a čekal, že řeknou, že jeho). Oni se zamysleli a pak mu vážně odpověděli, že si ničeho moc nebojej, jenom někdy toho, že na ně spadne nebe.
který a jaký chebský meteorit máš na mysli? Ale nedávno jsem šel brzy ráno na Boubín a viděl jsem neskutečně silný meteorit, vlastně bolid. Skoro přesně v šest hodin přeletěl poblíž Malého vozu, směrem od souhvězdí Lva, tedy šlo o opožděnou Leonidu. Rozzářil se tak silně a prudce, že jsem se v první chvíli domníval, že mě někdo fotí s bleskem. Jeho stopa byla sytě žlutá a náhle jako by se rozlila na místě v zářící skvrnu, zřejmě tedy končila explozí (i když hrom se neozval). "Kouřový ohon" dohasínal na obloze možná ještě tak 20 vteřin, ne-li déle.
Neříkal Vašek něco o mých fotkách mraků? Občas rozesílám na stanice své úlovky, ale nikdo mi neodpovídá, možná si kolegové myslí, že je zkouším z mraků . I když jsem samozřejmě v mracích nejlepší z celé staniční sítě, o tom není pochyb.
když jsem byl malý, opravdu jsem se děsil nebe, oblohy. A to už mi bylo hodně, možná devět či deset let, kdy jsem, zděšen jarní sněhovou přeháňkou, uháněl s řevem po ulici, až mě odchytila nějaká paní a dovedla mě domů.
meteoritem jsem myslela chebský meteor, abys tam ten mrak poslal. Vašek občas řekne, žes poslal hezký mrak, ale copak se chlapi mezi sebou chválí! Samo, žes nejlepší, neb i do své práce dáváš svou ohnivou podstatu! Sžíravou vášeň!
řekni Vaškovi, že jsem dneska byl na Boubíně a odhalil jsem ten nový mrak "asperatus". Totální hovadina. Jako by zrovna teď vyrostla z ničeho nic nová kytka. Až budu v práci, rozešlu to všem. Jedná se o obyčejný stratocumulus lagunaris.
S tím chebským meteorem jste mě zmátli. Já jsem měl povědomost o tzv. zkamenělém purkrabím (do háje,jak se tohle slovo správně skloňuje?) ale to je prý meteorit asi metrák vážící a kdesi na hradě Lokti někde v koutě stojící. Ví někdo víc? Pavel
Já jsem zas odjakživa lidem pro smích svým panickým strachem z bouřek. Taky už ve věku celkem pokročilém, mě zastihla bouře spojená s průtrží kdesi na kole. Vychován Rychlými šípy, nešel jsem se schovat pod strom, nýbrž odhodil do dálky kolo a rozplácl se v pšeničném poli. Blesk mě nenašel, ale pár tisíc dešťových kapek jo. Bylo to hustý :-) Ještě že mě při tom neuštkla zmije. Chtěl bych si jed určitě vysát, ale Mirek Dušín nebo kdo pravil, že "to se právě nesmí!" Pokoušel bych se tedy jistě o tlakový obvaz povříslem a kdoví, jak by to dopadlo :-) Jinak hláška s mrakem na záhonu taky výborná!
u mne je ten děs z počasových jevů spojený s fascinací. Když sloužím na stanici a blíží se z dálky bouře, cítím úzkost, jako by se blížila nějaká válečná fronta, ale pak, ALE PAK! Musím nahoru, zatančit si se zuřivostí průtrže, zařvat si s hromy. Možná ta bouře něco vyslovuje za mne.
Také jsme kdysi leželi na břiše hlavou v hlíně. V rumunských horách na zcela holém hřebeni. Tři blesky udeřily kolem nás tak do padesáti metrů. Vždycky jsem jenom zvedl hlavu, kdo to dostal. Jen jakýsi pastevec, který si k nám přišel od svého stáda s vidinou cigaret (nesl nám v rámci výměnného obchodu ovčí sýr), stál, opřen o svoji hůl, a při každém záblesku jen s omluvným úsměvem přikrčil hlavu.
ten meteor, co jsem viděl, pak podle záznamů astronomů z Ondřejova ještě kus letěl bez ohnivého ohonu, ale nakonec z něj na zem nejspíš nedopadlo nic. Ale nikdy jsem netušil, jak dokáže opravdu silný bolid ozářit noční les.
O zkamenělém pulkrabím ovšem nevím nic bližšího. To by Ti řekli asi na Ondřejově. Mohu Ti poslat mailovou adresu na Oddělení meziplanetární hmoty, pro které meteory (teď si nejsem, jistý, zda "meteory" či "meteority", jeden výraz je pro ještě letící objekt, druhý už pro ten, co dopadl na zem) na Churáňově fotíme.
Dcerka Erika dneska ráno psala rychle slohový úkol: popis nějakého slavného obrazu. Říkala mi, že jedna dívenka předchozí hodinu četla svoji práci, ve které užila tohoto přirovnání: "Mladá žena má pleť v barvě moči". Učitelka prý zalapala po dechu.
Ahoj Romane,
článek je moc hezký - jen moje příjmení (pravda, nepříliš libozvučné...)zní HOZNAUER. Ale to je maličkost. V Příchovicích to bylo fajn, škoda, že jsem musel odjet už v sobotu. Ale na půdě jsem si všiml tvé útlé knížky pětiverší, nahlédl a moc se mi to líbilo.
P.S.
V pátek jsem byl na Smíchově na Zořině ikstém Večeru přiměřených depresí, slyšel jsem z mobilu Tvou aktuální zprávu o počasí z Churáňova. Zora mi pak říkala, že máš v únoru taky dorazit a recitovat. Neb mě do pořadu zvala též, napadlo mě, že bych se k Tobě mohl připojit a spolu s Tebou ty depky a taškařice kapku zjemnit. Ale to už záleží na dramaturgii. A když mi ze stanice dovalíš (možná už na běžkách)na Horskou na Buršíkovic hájovnu tu zapomenutou mikinu, budu Ti povděčen.
Měj se i s rodinou moc hezky.
Zdraví drsoň s jemnou duší
aleš hOznauer
Tedy Romane, děkuji Ti, že se mě tady snažíš mezihvězdně vzdělávat, ale tyhle souběžné rozhovory na soukromé i šestadvacítkové adrese hraničí bezmála s dvojím životem, jak by řekl Chesterton. Nicméně děkuji. S tou močí mě to zaujalo. Barva moči není jednoznačná, naopak dost různorodá. Jedno hezké přirovnání jsem slyšel ještě někdy v 8.či v 9. třídě. Prý oči barvy mrazivého zimního rána. Nezaručená poznámka o autoroviozději se prý osobně vyprofiloval jako gay.
Jsem na tom stejně jako Tomáš, ničeho se nebojím tak, jako bouřky. Líbí se mi koukat na blesky z okna, to jo. Ale, jak říkala moje babička, při bouřce je nejlepší být pod peřinou.
Nádherná diskuse, lidi! Díky ti, Tomáši Míko, za její rozjetí - to je jiné, než když se tu lidi hádaj vo blbostech... Dovolím se ragovat na Pavla Kukala a jeho dotaz na loketský meteorit: zvrona píšu pro Tvar reportáž o tamní knihovně, která sídlí v budově historické radnice, kde byla část meteoritu uložena... no a tady je krátká pasáž, kterou tam o meteoritu zmiňuju:
"Kromě jiného zde byla uložena i část meteoritu, který byl roku 1776 vyzdvižen z hradní studny a k němuž se vázala pověst o prokletém purkrabím. Rozdělení meteoritu na tři části, z nichž další dvě byly v Praze a ve Vídni, se velmi podivoval i častý návštěvník Lokte Johann Wolfgang Goethe."
Doufám, že odmáznu dvě odpovědi jedním vrzem. Jelikož má dáma přednost, tak děkuji Svatavě, akorát mi nedošlo, proč ten meteorit házeli do studny...
Romane, Tobě odpovídám, že nikoli. Popisoval muže, svého strýčka. Ostatní by byla moje konstrukce. Co vím jistě, že sám měl také jasně modré oči. Toť vše, aspoň prozatím.
Tak já vám, děvčata, věřím, i když ne docela, vy jste totiž lišky podšité. Pravda je, že kdyby se trefil meteorit akorát do hradní studny, byla by to ještě lepší trefa, než když obležení karlštejnští sejmuli tarasnicí mladého Korybutoviče na vzdálenost téměř kilometru...
jo, já už ten amanach mám taky. Hodně mě potěšil a Svatce posílám také svůj dík. Asi bude dost vzácný jednou, při tom miniaturním nákladu . Jeden výtisk jsem objednal pro Příchovice.
radím, zakoupiti poslední Tvar, kdež psáno o skupině naší plynně Svatavou a též Čistička Patrikova! Ve studovně jsem trávila (ale v břiše mi kručelo přes oběd)a teď hlásná trouba tu!
V knihovně mělyi (jednoho knihovníka tam mají) radost ze Sovího letu, i odpustiliy mně i roční hlásné! Takto se podplácejí instituce!
I my jsme mimo signál Tvaru. Zde tvary zvolna zasypávány sněhem.
Hlásám tímto také, že 16. ledna od 18 hodiny proběhne ve vimperském kulturáku 3.Houština slov (Kateřina Rudčenková, Ewald Murrer, Milan Šedivý a Pavel Kukal). Karlíček mi sem nestačil vložit pozvánku.
Koukám, že Tanvaldsko je jediným ostrůvkem v Čechách skoro beze sněhu, asi jsme vyčerpali příděl v říjnu, v tuhle chvíli je tu jen poprašek, asi abychom nezapomněli, jak sníh vypadá...Pavel
tys Horthensie? Jsem zmaten, má hlava jest včelín a tak dále. Pozdravovat Ewalda jistě budu. A snad i nějakou reportáž napoíšu a fotku přiložím. Škoda, že jsi neviděla plakátek
Toť je věru vidět, že nestíháš mou plovoucí identitu! Cožpak jsem ti neposílala Průhledný text! Do závějes ho zahodil! Ach! Plakátek spatřím snad, Karel B. je jistě zaneprázdněn velmi a už také čte poslední Jungův vydaný spis: Hrdina a archetyp matky a vrní slastně, tak jako já (?!)...
ano, ty marnotratná, četl jsem Tvoji složenou knížečku. Jenže s těmi identitami jsem měl nyní v podezření Patrika. Inu, vy dva tady vydáte za deset. Vrháte své identity na stůl šestadvacítkový co kostky. Identity jsou vrženy!
Já teď čtu Joba s výklady, knihu, kterou mi sehnal Petr Pazdera Payne. Předtím jsem četl "Školu pouštních otců". Nemohu se nějak vyrovnat s tím Hospodinem.
četla jsi Joba? Byl tu zmíněn Jung, napsal skvělou knihu "Odpověď na Joba", objevuje se tam názor, že Hospodin se jen předvádí ve své síle. A samozřejmě - když bude chtít, může mu vytvořit z kamení děti a zahrne ho novým majetkem. Job se chce obhájit, nic víc. Ptá se stále dokola, proč s ním Bůh tak nakládá.
Že my neumíme milovat - budiž. Ale co to má společného s Bohem? Potřebuješ mít před sebou postaven ideál Milujícího, abys věřila v lásku? Bůh Joba je jiný a ukazuje se právě tak, že jej nemůžeš svázat ničím, ani oběťmi, ani vlastní touhou, nářkem. Je naprosto nevypočitatelný, jednou Ničitel, jindy Stvořitel, jednou zuřivec, podruhé vánek. Milující či nenávidící, to jsou jen jeho aspekty, podoby pro nás, které jsme si sami vytvořili, abychom nezešíleli.
jasně, že četla Kdo mluví o svazování? Jde přec o Milost, a já nemohu za to, že Ho vnímám jako milujícího a ty jako trestajícího. Naše nedokonalé smysly Když neumíš milovat lidi, nevíš nic o lásce a tudíž ani o Bohu přec!A věru poznala jsem osobně jen tři muže, kteří nezaměňovali chtíč za lásku
"Když neumíš milovat lidi, nevíš nic o lásce a tudíž ani o Bohu přec!" Vida, takhle přesně oponují ti tři (Elífaz, Bildad a Sófar) Jobovým nářkům. A víš co jim on říká: Vy toho víte o Bohu víc? Oni si myslí, že ano, přirozeně. Protože nejsou v Jobově kůži.
oponují oponují, toť logické, "vědět" o Bohu: to je jako bys ho chtěl poznat rozumem a tedy jen racionalizoval bolest. Jako svědek cizí bolesti nemáš moc reakci na výběr a pokud jsi nebyl v "Jobově kůži" (kdo v ní opravdu mohl být?!: v přeneseném smyslu jistě)...Ten, kdo prochází něčím bolestivým má dvě možnosti: přijme odpovědnost za své chování a nebo obviňuje druhé (někdo dokonce Boha! což je, myslím, to největší zoufalství, protože podkovává víru a tím i sám život). Konec kázání
a co Ďábel, co to hodit na něho Alespoň se snad shodnem (schodnem na jednom: Bůh je láska, a copak je to ta láska? he? K té přerůstáme, ale to je tak zbanalizováno už! Mně stačí jistota, že mě Bůh miluje a věřím tomu, lidem důvěřuju, že mě mají rádi (občas).
hodit zlo na ďábla znamená sebrat něco z moci Boží. "Bůh je láska" je specifické tvrzení svatého Jana Evangelisty. A co se Joba týká, nevím, jak pozorně jsi jej četla, ale on především obviňuje Boha, neboť o Jeho dohodě se Satanem nic neví a Bůh je pro něj naprosto Všemohoucí, totálně všechno je v jeho moci, je natolik suverénní, že je původcem dobra i zla (v něm jsou ovšem obě tyto hodnoty Jedním), Job nemá tedy komu jinému žalovat. Tvá poznámka k trpícímu, že buď "přijme odpovědnost za své chování a nebo obviňuje druhé", je stejná, jako argument těch tří "utěšitelů". Stále Jobovi tvrdí, že je to on, kdo musel zhřešit, jinak by jej Bůh netrápil. Leč Bůh nakonec dává za pravdu Jobovi a jeho hněv se obrací proti těm třem, protože o něm mluvili špatně.
hněv Boží se proti nim obrací ne proto, že by Bůh dával za pravdu Jobovi, ale proto, že si dovolili soudit bližního svého a tedy odvážili se hrát si na Boha A Job obviňuje Boha ze zoufalství, což ho v Jeho očích vyviňuje, neb jeho láska je bezpodmínečná a bezbřehá!
nikoliv, Hospodin říká třem Jobovým přátelům: "Nemluvili jste o mně náležitě jako můj služebník Job" (42,7) Tedy Jobovi dává za pravdu. Zřejmě jeho upřímnosti.
Však také jak jinak můžeš Boha obviňovat, než ze zoufalství?
tak to vidíš, o Hospodinovi se nevyplácí moc mluvit Můžeš Boha obviňovat z nudy, z intelektuálské pýchy, z potřeby vyrovnát se MU, neříkej, že bys nenašel sto dalších důvodů Navíc: jakýkoli svědek může slyšet bůhvíco
Job mluví jenom o Hospodinovi. A o údělu člověka, kterého může Hospodin kdykoliv zašlápnout. "Aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola" (6,9), po tom touží Job. Nechce se Boha vzdát ani za tu cenu, že mu bude vylévat hořkost svého srdce. Nemá totiž na vybranou. "Děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt, než kruté trápení. Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek" (7, 14 - 16). Tak mluví Job s Hospodinem a takového Boha znám i já.
tvé srovnávání se s Jobem je směšné! Myslímm, že Boha nemůžeš znát, neb ho nemůže znát ten, který neprošel výhní "nezaviněného neštěstí", kdy Boha opravdu potřeboval. Intelektuálně se k němu nepřiblížíš
Středoevropan, dobře živený, který nedobývá v potu svůj chléb, před utrpením utíká, dělá mu problém dodržovat desatero, má tolik času, že si může hnípat vředy...copak ten potřebuje k něčemu Boha? Leda, aby dal svému životu koření, kterým nutně potřebuje ozvláštnit své malé hříšky
když čtu Tvé odpovědi, jako bych četl ty tři Jobovy přátele(Elífaze, Bildada a Sófara): "Může moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti, naplnit si břicho větrem od východu? Obhajovat se slovem, jež k ničemu není, řečmi, které neprospějí..." (15,2 - 3) Atd. Věru Tebe bych Jobovi jako utěšitele nedoporučil.
Nezkoumám Boha intelektuálně. Už dávno vím, že místo okecávání pomohou jen dvě polohy: "Smiluj se", nebo "Buď pochválen". Tedy víceméně vzdechy. Do mého nitra nevidíš, soudit mě nemůžeš, jako já se neodvažuji soudit nitro Tvoje. Chceš-li být učedníkem Krista, měla bys tohle znát.
že ty mě nikdy svou odpovědí nezklameš! A jsme zase u toho: ten obraz, který jsem nastínila (!) je o tobě? Napsals, že znáš Boha, což mi připadá jako rouhání, aniž tě musím nutně skrz nazkr znát...ale to tvá slova, která vypouštíš mě vedou po té stopě a pak: vyřknout cos, což se v tvých očích soudu podobá a oba dobře už víme, že soudit druhého nelze, to bychom si hráli na Boha, že Věru, nejde mi moc utěšovat někoho, o kom si myslím, že příliš netrpí. A pokud, tak to pyšně vystavuje na web Můj humor bolí, že?
Cha! Normo, Hortensko, Viktorko, identito plovoucí, duchovnem se ženoucí, nepouštěj se s Romanem na tenký led disputací, voda na jeho to mlýn, představuje si tvůj klín, však potají doň jistě zvrací.
Náhodou já romanovi rozumím. Taky jsem si v životě užil své a přece za to Boha chválím. Jenomže rozdíl mezio námi dvěma je ten, že Roman své utrpení miluje, ale já ne...Pavel
napsal jsem: "Takového Boha znám i já". Nikoliv, že znám Boha, jaký jest. Pod slovem "takového" si představ jistou jeho podobu, kterou na sobě pocítil i Job.
O kom jsi napsala tuto větu: "Věru, nejde mi moc utěšovat někoho, o kom si myslím, že příliš netrpí. A pokud, tak to pyšně vystavuje na web."? Je-li míněna na mne, pak věz, že jsem od Tebe opravdu nežádal žádné útěchy. Jen jsem napsal, že čtu Joba s výklady a že se stále nemohu srovnat s Hospodinem. A ty na to reaguješ s blýskajícíma očima.
tak aspoň že tak, neb útěchy se dočkáš leda na Věčnosti. Tu je peklo Kdepak, neblýskám očima, to se jen tak jeví, jen jsem netušila, že se tě určité "věci" tak dotýkají, měla jsem tě za svobodnějšího ducha
dotýká se mě především to, že vytrhneš moji myšlenku z kontextu a ještě ji změníš. A proč? To právě nevím. Možná chceš druhé bolet. Typickou ukázkou je to, jak jsi překroutila můj výrok: "Takového Boha znám i já". U nějakého burana by mě to nepřekvapilo, ale Ty máš přece cit pro jazyk. Víš, co dokáže taková zdánlivá maličkost, jako je vynechání jednoho slůvka. Neznáš pojem "takovost"? Zajímala ses o haiku a tak možná víš, že se jedná o termín buddhismu. "Takovost" je pomíjivým projevem Jediného v tom kterém přítomném okamžiku, jak se nám v něm jeví, třeba obrazem v přírodě, setkáním s člověkem. "Takovost" je jakýmsi převlekem Jediného, který "takto" je a vzápětí už není. Proto se v haiku tak často používá ukazovací zájmeno: "Tato noc". "Tato hora". "Toto ráno". "Tento Buddha" Apod.
U mne nejde o srovnávání se s Jobem, ale o následování jeho cesty. Jeho utrpením projdeme všichni. A leckdo z nás bude možná vypadat směšněji, než jak se já dneska jevím Tobě. Ptám se tedy: Jakého Boha "viděl" či volal ve své temné chvíli ten, který přišel o vše?
nemiluju své utrpení v tom smyslu, že bych ho vyhledával jako nějakou svoji milou. Ale vím, že se mu nevyhnu (i Norma tvrdí, že žijeme v pekle a v tom jsem s ní zajedno, i když je toto naše "slzavé údolí" až k jinému pláči zároveň i krásné). Nechci zavírat oči před tím, čím budu muset projít a čím v mnoha temných chvílích už procházím (člověk by řekl "na zkoušku", ale na zkoušku to není, den po dni umíráme).
a o to právě jde! Tys někdy přišel opravdu o vše? Na to jsem narážela. Takovost se vztahuje k onomu času a tedy ji nemůžeš prožít ty. Každý sleduje na myšlenkách druhého svou stopu Bolet? Ano, každá komunikace je baletem bolesti
je dle mého protiváha smyslu, kdyby člověk byl závislý jen na smyslu života, tak už je mrtvej Bůh je naděje, že vše má smysl, jen já jsem červ, který o něm nemůže nic říc, vědět. Pokora!A nechytej mě za slovo, že by zemětřesení chtěl Bůh.
ne, nepřišel jsem o vše. Ale přijdu a každý s nás přijde. I o sebe samotného. Stačí být u lůžka umírajícího, abys to pochopila. Je to taková síla, že sestry v nemocnici jsou povětšinou hrubé, protože to nemohou unést.
a o to jde, dokud o vše nepřijdeš, tak to nepochopíš. Že všichni umřeme, to je jasné, to nemusíš připomínat. Ale v Jobovi jde o to, že musí žít dál, i když o vše přišel a jak žít dál a proč. Proto tvá srovnání kulhají a já tě obviňuju z intelektualismu Nestačí být u lůžka umírajícího, nestačí se "jen dívat" na cizí bolest, to je "jen" nácvik, i když děsivý.
kalhoty dřív, než přišel brod a to je právě směšné a mě to nedojímá, snad proto, že samá mám v sobě úzkosti přehršel a snažím se ji překonávat. Tvá nemoc je nemocí strachu, z dostatku, kdy se bojíš, o co vše přijdeš, až tu nebudeš. Ale pokud poznáš (opravdu poznáš) Boha, není se přec čeho bát, neb život je věčný, a to je ta naděje a útěcha.Nemyslet jen na sebe sobecky.
já přec nepředkládám pravdy (i když má neschopnost správně komunikovat tomu může nasvědčovat), ale své zkušenosti,
a to, že nic se neděje bez Jeho svolení, napsal taky jen člověk. Svědek. A svědectví bývají omezená, podle zkušeností a citu. To, že se spolu přeme o Jeho obraz jen dosvědčuje, že máme ještě cit. Tož blahopřejme si vzájemně
On uniká všem nezobrazitelný, Věčný,dobrotivý! Když na to nemáš, neber na sebe cizí bolesti. (já ten smajlík prostě miluju!)To totiž nemá nic společného se soucitem, ale s pýchou.
tím, že na mě stále útočíš, jen dokazuješ, že si nejsi ve svém názoru jistá. Chci tě snad něčím dojmout? Žádám tě, abys mi nastavovala zpovědní zrcadlo? Já s Tebou začal diskutovat o Jobovi a Hospodinu a ty reaguješ, jak kdybych tě osobně napadl. Přitom máš jen jiné názory, jiné zkušenosti, ale jsi s nimi propojena do té míry, že přestáváš rozeznávat hranice.
Nepopírám, že v sobě mám pýchu. I moje zoufalství, se kterým bojuju, je plodem pýchy, protože zoufalý člověk nemá tu schopnost se sklonit před něčím, co nechápe. Což se stavím bezúhonným? Zajisté mám i strach, že přijdu o vše, co mám. Ale proč mi tohle píšeš? Co o mně víš, o pekle, které v sobě nosím? Kdo ztrácí Boha, ztrácí vše, a nemusí mu ani pomřít celá rodina.
To, že se nic neděje bez Jeho svolení, řekl sám Ježíš Kristus, Syn Boží, který je s Otcem Jedním Bohem (mimo jiné Matouš 5,36).
...až později ze všeho vybruslili scholastikové teorií o dopouštění zla nebo Kalvín se svojí totální predestinací. Ale možná se ukrývá odpověď i v Jobovi, zvláště v té části, kde Hospodin přibližuje Jobovi náročnost svého boje s Livjátanem, který je obrazem dávného chaosu (Job 40,25 - 41, 26)
Mně by stačilo slyšet tohle jediné (úplně mi běží mráz po těle, když to čtu): "Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: "Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě." (40,1 - 2)
Je to ironie, ale vede k rozuzlení. Úplné tsunami Naděje.
řekl to sám Ježíš a tys byl u toho Problém je, žes "nevěřící Tomáš" a hledáš svědky, kteří by ti víru předali jako nafukovací balónek s Duchem Svatým uvnitř Já jsem si jistá aneb chyť zajíce své projekce Tsunami Naděje nad děje
Setkání s Bohem tě promění tak, že už nepochybuješ, že život je dar a že už víc žádat nesmíš, ty už jsi dostal a jen odpovídáš svým životem. A jestli to zní banálně, vina není na mém přijímači A o tobě se dozvídám z tvých slov, z tvých básní.
svědkové víry dokážou mnohé, ale poznání může přinést jen samotný Bůh, svědkové totiž poznávají Boha každý ze své strany a řídí se svými zkušenostmi. Můžeš přijít o všechno, ale k tomu, abys mohla žít dál, potřebuješ znát Boha. Víš, jak promlouvá Job k Bohu ve chvíli, kdy si jím naprosto není jist (oproti tobě, která jsi si jistá)? "Kéž bys mě skryl v podsvětí, a schoval mě, než pomine tvůj hněv" (14,13) V podsvětí. Raději se chce ukrýt ve smrti před tím, který se mu jeví jako Nepřítel.
Ano, v Jobovi jde o to, jak žít dál po strašlivé pohromě. A všechen zápas Joba probíhá o Boha. Paradoxně si vůbec nevzpomene na své děti. Překvapilo tě to taky? Zahynuly de facto Boží rukou (nebo s Božím doporučením Satanovi), ale on už na ně nemyslí, utíká se k nohám toho, jehož ruka na něm těžce leží.
je pro mne totéž, co Bůh. Jinak vše končí, život se obrací v prach a co s tím? To můžu zemřít rovnou nyní. Je naprosto jedno, zda to, co netrvá věčně, trvá vteřinu či sto let. V tom případě je lepší se nenarodit, tedy "Ať zanikde den, kdy jsem se zrodil..." (3,2)
Konečně shoda, o čem tu mluvím: svědek je svůj svědek, Boha každý sám musí najít a uvěřit: nepřenosné! Pokud je pro tebe smysl života totožný s Bohem, tak tos ještě nedošel dna Souhlasím: nejsi filosof ani básník a není to právě zdroj tvé ztráty smyslu? Job je mapa, svědectví o nalezení Boha. A není mi divné, že zapomněl na děti,neb je to jeho nalézání skrze zoufalství.
v Boha opravdu věřil, nemůžeš mít tak plytké námitky, jakože bys mohl zemřít nyní. Překroč už konečně své malé sebestředné Já, staň se z Narcisse člověkem a pokoř se před Ním, pak se ti možná dá poznat.
jakou má souvislost existence Boha s tím, zda chci či nechci zemřít? Bůh mě ke své existenci nepotřebuje a je mu šumafuk, jestli já chci nebo nechci zemřít. Je otázkou, v jakého Boha Ty chceš věřit, či přesněji - nezbývá ti, než věřit. Musíš mít svého dobrotivého Boha. Představa Boha nevypočitatelného, Boha lhostejného, divokého je ti neunesitelná a je to pochopitelné. U Joba se můžeš dočíst, že Bůh není svázán nějakým morálním zákonem, něčím jako přikázáním lásky, které dal nám. Neexistují pravidla, podle kterých by ses k němu mohla přiblížit. Vzývání dobrotivého Boha v sobě ukrývá i drobet zištnosti. Budeme-li absolutnímu vládci stále dokola opakovat, jak je dobrý (což je jistý druh mazání medu kolem huby), počítáme s tím, že by k nám mohl obrátit svoji příznivou tvář.
slovo "dobrý" pro mne znamená, že nemá důvod mi ubližovat, že není mimo morální zákon to dokazuje desatero To ty projikuješ lidské vlastnosti (své asi )na Boha a pokud chceš věřit, že jsi mu lhostejný, on tě klidně nechá, chá!Zištnost? Napsala jsem přec, že on už DAR dal a že člověk má vracet. Med kolem huby nám maže furt, jen těch včel kol kolem
ve vynikajícínm výkladu knihy Jobovy, kterou čtu, je mimo jiné doloženo, jak moc a právo u Boha splývá v jedno. Ne zákon, ale Bůh je nejvyšší normou. On je Všemohoucí a co je jeho vůlí, je správné (používám-li tento lidský rozlišující termín, neboť z hlediska Boha není nic správné či nesprávné, sama jsi přece napsala, že nám má stačit, že jsme a on je také jen Ten, který je). Tedy On jako Všemohoucí může vše a vše, co může je "správné".
to se nevylučuje, dal nám zákon, aby se dalo na světě žít, když ho nedodržíš, budeš hřešit, ostatní ti to daj sežrat a Bůh tě pak přijme do své náruče. On ti dal inteligenci, abys jí nahmatal nejvyšší dobro, Jeho vůli, že ji někteří využívají spíše ke lsti...
a opět oklešťuješ Boha, tvrdíš-li, že nemá (Tobě, či komukoliv jinému) důvod ubližovat. Nikdo z nás nezná důvody Boží k čemukoliv. Jsme hříčkou jeho zájmu či nezájmu, chvíli se těšíme klidu, vzápětí nás zahubí nemoc. Co můžeme sami říci na svoji obranu? Uslyšíme nanejvýš toto:"Na to odpověděl Jobovi ze smrště Hospodin slovy: Kdo tu zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?" (38,1 - 2)
Ale na nářek právo máme. Dar existence jsme dostali, někdy ale pálí v rukou a člověk by ho rád upustil...
On má moc přijmout do své náruče, ale i propustit. V Jobovi poznáš, že může lidskou oběť přijmout, ale i nepřijmout, stejně tak žalobu lidskou. Kdyby na něj cokoliv "platilo", stal by se hříčkou v našich úzkostech i zpupnostech. Na něj ale neplatí nic, žádné naše skutky, víra, všechno je jen Jeho milost.
a co tvrdím na začátku, he? Milost...Vždyť už se motáme dokola. Jeho dar je život a my odpovídáme přijetím, darujeme dál lásku a věříme, že když nám bude úzko a zoufalo, ozve se z nitra hlas: kam, když se ozývá smrt, zlost, urážky, proklínání: nemluví Bůh, ale naše malé já.
totiž je udělována svobodně, naprosto bez zásluh obdarovaného a také bez ohledu, je-li ten, kdo milost uděluje, dobrotivý či nikoliv. Milost uděluje Bůh jako déšť, který padá na dobré i zlé, sám je nad tím vším, tedy i nad kategoriemi dobra a zla. Ostatně - když čtu, že Bůh je dobrotivý, ihned se mi promítne slabomyslný král Ferdinand Dobrotivý. Dostal tuhle přezdívku právě pro svou mdlou mysl
Představa Boha jako dobrotivého stařečka, který musí vše odpustit, protože to má jaksi v popisu práce, to mi přijde dost dětinské. Ale o Ferdinandovi Dobrotivém se soudí neprávem, že byl slabomyslný. Já jsem se s překvapením nedávno dočetl, že se domluvil pěti jazyky. Měl tu a tam nějaký ten epileptický záchvat, ale nějaký trotlík nebyl. Ostatně o některých jiných Habsburcích se soudí, že také nebyli nijak vynikajícího intelektu.
chápu. Jde o chytráctví. Elifaz říká, že Bůh "chytrákům hatí plány, aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni, moudré jejich chytrostí dovede lapit, takže záměr potměšilců nadobro se zvrtne" (5,12 - 13) Nebo: "Kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody, odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost, opovržením zahrne urozerné, ... bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustiot, aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého." (12,19 - 21, 24 - 25). Ale Bůh nejspíš nic nehatí. Jsme ponecháni sami sobě a svým pošetilostem.
Ale dokonalá kakací inteligence si bere ku pomoci i tu emoční. Všechno se hodí tomu, kdo chce ovládnout svět.
nejsme ponecháni sami sobě, to jen ti slepí a nevědomí, kteří se nechtějí dívat do hlubiny, "obejmout svého démona", Bůh do nás vložil svědomí, touhu po absolutním dobru a to některé z nás zachraňuje od světa. Ale to se právě musíš vzdát i své touhy po moci, která se všelijak maskuje a dělá si i z Boha kašpary
Milá Hortensie, nijak osobně jsem to nemyslel. Starozákonní Bůh byl pro Izraelity spíš někdo, koho nebylo radno dráždit, ale mohl se také smilovat...Skoro se zdá, že když mluví Michelet o kvasící žluči Kalvínově, myslí tím, že se spíš vrací ke starozákonnímu myšlení než aby rozvíjel Nový Zákon, velkou to knihu o lásce a sebeobětování(asi bych ty výrazy měl psát s velkými písmeny na začátku...)
já jenom vždycky žasnu, kterak jsi pohotová k soudu druhého. "Ale to se právě musíš vzdát i své touhy po moci, která se všelijak maskuje a dělá si i z Boha kašpary." Touha po moci. Co to přesně může být v mém případě (když už mě oslovuješ)? Tedy je to nejspíš opak touhy po bezmoci, v tom případě opravdu jsem stravován "touhou po moci", třeba po schopnosti volně chodit, dívat se kolem sebe, naslouchat, i když není totožná s touhou toto vše vlastnit. Je otázkou, zda při sebezáporu člověk musí opustit i touhu po Bohu. A dokonce i touhu po bezmoci, setrvat jen v ne-touze. A co je to za touhu skrýt se v Moci Boží?
Jinak Pavel vyjádřil úplně přesně jedinou větou, o co v Jobovi jde: "Starozákonní Bůh byl pro Izraelity spíš někdo, koho nebylo radno dráždit, ale mohl se také smilovat..." V tom "mohl" je skrytá naděje, ovšem naděje podobná skoku do prázdna, kde může být hned bezpečná podlaha, ale také vůbec nemusí.
já zas žasnu, jak mě obviňuješ, že tě soudím, když jsem ti několikrát napsala, že druhý člověk tě soudit nemůže, ani kdyby chtěl Bezmoc je touha po moci obrácená dovnitř, tak jako nenávist je furt ještě láska K tomu, abys volně chodil, díval, naslouchal v tom ti přec nikdo nebrání (až na vlastníky pozemku ).A já mluvila o touze "skrýt se v Moci Boží"?
Romane PS: Touha po absolutním dobru je touha po síla, která nám nedá upadnouti do zvířete. Boží království je už zde, peklo si vytváříme sami svou slabostí. Peklo nejsou ti druzí. Pokud tě potká opravdové neštěstí, které tě připraví o vše nezaviněně, pak je tu tvá odpověď na ně: a tedy "touha" nepodlehnout mu, nestat se zlým. Někdo dostal tuto schopnost darem od narození, někdo později. Nenapadá mě výstižnější slovo než "touha" pro ten "stav Milosti".
já to nebrala osobně, tu tvou poznámku, jen jsem reagovala, aby nedošlo k mýlce. Napsals to přesně: jako by každá doba vyžadovala jiný obraz Boha, kterému člověk může porozumět, chápat ho, protože Milost je nevysvětlitelná a vykladačů spousty. Vždyť jazyk "sám sobě překáží" a racionalizace je mocná čarodějka.
je mi hodně bídně, houština slov měla tentokrát hodně trní, Ewald přivezl slivovici a tak ještě stále mám co dělat, abych se trefil do klávesnice.
Peklo jsem si vytvořil opravdu svojí slabostí, a, jak píšeš i Ty: "Někdo dostal tuto schopnost darem od narození". Jsem v tomto smyslu opravdu bohatě obdarován, tou schopností vytvořit si z nitra koncentrák, jak to nazval druhdy Martin Vácha.
však já tě mám taky rád. Někdy jsme na sebe poněkud drsní, ale to nám pomáhá nalézt jen Boha, žádné útěchy k tomu. Občas, když se modlím, náhle mi bleskne hlavou, že je to možná úplná hloupost, žádný Bůh není. A to jako bych pohlédl do propastí celou bytostí, tedy - ucítím závrať existence, vanutí chaosu a dotek temnoty. Je to propad do nebytí, ale dalším krokem se vždycky naštěstí zase chytím.
Nevděk světem vládne Za zásluhy se tisklo jen za komoušů ne? Třeba ti zmínění před deseti lety do almanachu nic neposlali, a i kdyby poslali, editor přec ručí za svůj výběr. A nikde není psáno, že kdokoli ze Šestadvacítky nemůže dát dohromady svůj almanach, svůj pohled na věc. Kdopak zas rozdmáchává ohníčky vášně
my jsme si se Svatkou psali o almanachu mailem. Myslím, že zde žádné ohníčky vášně nehrozí, Květě je poezie dnes už šumafuk a Pavel také není tak ješitný.
Tomu nevěřím Je-shitnost se ti schovává do závojů sebelítosti Druhý díl almanachu "odmítnutých" by se mohl jmenovat "Pozdní sběr" a zahrnoval by i ukázky prosy a ilustrovat by ho mohly krásné linoryty Petra Pazdery Payna. Tolik k zbytečnému konstatování, které jen podněcuje ublížené k lítosti
Které ublížené podněcuju k lítosti? Připomněl jsem jen Květu Brožovou, které - jak jsem již podotkl - je nyní už poezie šumafuk, ba ani nechdí si na naše stránky číst. Kája napsal, že "jeden ze zakladatelů Šestadvacítky v almanachu Soví let chybí". Pouze jsem upřesnil, že jsou dva, neboť jsme zakládali Skupinu XXVI ve třech.
jak může někdo chybět, když nepřebývá Nereaguj furt tak sebestředně a spíš dej dohromady ten druhej díl almanachu, pak nikdo nebude jat lítostí Plané jsou krásné jen růže, řeči po horách
což mluvím o sobě? Co je na mých reakcích sebestředného? Že vůbec reaguji? Prostě a jasně, chyběl-li Karlovi v almanachu jeden ze zakladatelů skupiny, tedy jsem připomněl, že je tu ještě další zakladatel, který v tom almanachu není obsažen. Proč, ptám se, přikládáš mému obyčejnému konstatování takovou váhu? Což vyhlašuji dogma? Předkládám Ti snad volební program? Vyhlašuju jménem Nicoty rozsudek? Kroutím knoflíkem na diktátorově kabátku? Sahám mezi stehna vyslankyni Nebes?
A chybí tam ještě Ferda Mravenec a taky Medvídek Pú a nejvíc krteček, abys věděla!
kroutí kroutí a mlčí, neřeknou svůj názor, snad je almanach ani nezajímá tak proč trošku nezavtipkovat. Tam, kde já si dělám legraci, ty bereš věc vážně a naopak.
Jak už jsem řekl, byl bych tam něco poslal, ale nějak to prošlo mimo mě.Pokud se pamatuji, já jsem ten sborník pochválil, ačkoliv jsem nezapomněl uronit slzu nad tím, že tam nejsem...Pavel
A mávali a smáli se a ochotně pózovali a to bylo (mé soukromé a symbolické) zakončení Příchovic.
Dík.
.
.
:
. I když jsem samozřejmě v mracích nejlepší z celé staniční sítě, o tom není pochyb. 
ozději se prý osobně vyprofiloval jako gay.
Byl tu zmíněn Jung, napsal skvělou knihu "Odpověď na Joba", objevuje se tam názor, že Hospodin se jen předvádí ve své síle. A samozřejmě - když bude chtít, může mu vytvořit z kamení děti a zahrne ho novým majetkem. Job se chce obhájit, nic víc. Ptá se stále dokola, proč s ním Bůh tak nakládá.
Tak vidíš, k čemu ta škola je. 