• Čtvrtek, 25 Únor 2010 19:51
• Aktualizováno Neděle, 09 Květen 2010 06:51
• Napsal uživatel Roman Szpuk

 

Odpoledne jedu autobusem do Horní Vltavice. V penzionu Bázum chci předat Olze Míšoňové sbírku poezie „Macecha bouře“. Vloni v dubnu mě z ní slyšela číst při vystoupení ve vimperském kulturáku a dodnes si pamatuje báseň „Večer u ovcí“. Dávám si u ní dva Bernardy a v duchu spřádám darmošlapecký plán: Chci přejít Basumský hřeben až na vrchol Boubína (1 362 metrů nad mořem).
Zhruba hodinu před západem Slunce se vydávám k nádraží, které se ukrývá v hustém lese na úbočí Západního Basumu. Oblaků od západu přibývá, jsou to roztrhané a zploštělé oblačné kupy, které se při obzoru slévají v jeden temný celek. Nad nimi houstne vysoká sloha. Zprvu je cesta protažená. Hned, jak vejdu do lesa, odbočuje pěšina doprava vzhůru ke trati. Jdu proti hlubokým stopám několika osamělců, kteří nahoře vystoupili z vlaku. Za chvíli jsem na nádraží ve výšce 960 metrů nad mořem. Teprve odtud začíná to pravé stoupání panenským sněhem.

Nade mnou se ozve povědomé korrrk. Párek krkavců plachtí někam k jihu. Bořím se, ale v příkrém svahu, který překonávám kolmo na vrstevnice, slouží hluboký sníh i jako opora. Je sypký, nohu lze snadno vyprostit, jen jednu nevýhodu to má: Propadám se občas až na podloží, kde mi to pak uklouzne po listí, skrytém klacku či sněhem zasypaném zledovatělém balvanu. Ze sněhu vyčuhují jen větší skalky. Zdobí je sněhové peřiny, jehličková jinovatka a krajky s rampouchy. Z mračen za mými zády se na pár minut prodírá nízké, okrově mléčné slunce. Unavené, spíš prosincové než únorové paprsky matně ozařují tajné vstupy pod skaliska, jako by odhalovaly opuštěné Betlémy či Lurdské jeskyňky. Vybírám si výstupovou cestu mezi nimi. Přetínám několik svážnic, pasek s kapucíny mladých smrčků a nakonec i Horní basumskou cestu. Odtud pokračuju průsekem přímo nahoru.
Tady už o sobě dává vědět vítr. Z větví padají sněhové slepence a vytvářejí dole mírně propadlé lívance. Když na ně šlápnu, cítím, jak je sníh pod nimi stlačený, a trvá to trochu déle, než se jimi probořím. A znovu slyším korrrk. Rychle počítám. Nad stromy plachtí větrnými proudy dvanáct krkavců. Zdravím je jako své blížence, ptáky, co se nepotřebují líbit. Užívají si rozbouřených živlů. Málokdy jsem je slyšel za slunečného počasí. Konečně svah uléhá, stoupání končí. Vycházím na hřeben.
Domnívám se, že jsem na Pažení (1 281 metrů nad mořem). Když se však dávám více vlevo, abych sledoval předpokládaný směr hřebene, pozoruju, že se terén stále zvedá. Bořím se po kolena, ale sníh je stále nadýchaný a mrazem odlehčený a sil mám zatím dost. Teď někdy by mělo zapadat slunce. Stromy to nezajímá, lhostejně svěřují své modlitby těžkým duchnám a závojům. Jsem však na vážkách, odhadl-li jsem dobře směr. Po chvíli nacházím zpola zavátou stopu běžkaře. Předpokládám, že to tu znal a jdu po ní. Držel se více vlevo. A skutečně, najednou se přede mnou otevírá volná planina končící lysým vrcholem.
Dochází mi, že teprve nyní mám před sebou Pažení a že jsem na hřeben vyšel o dost níže, až poblíž Červeného vrchu (1 198 metrů nad mořem). Nechávám doprava odbočit zavátou svážnici, která stejně tak dobře může být ústím Steinochrovy cesty. Přecházím závěje na kótu 1 281 metrů a tady poprvé okouším naplno jihozápadní vítr. Ze stromů sjíždějí lavinky, které poryvy ihned rozpráší v mlhu plnou krystalků. Zvedá se i metelice, tu a tam v podobě vířících dervišů. Vlní se tu ufoukané závěje, tvrdé, ne však natolik, aby mě unesly, a tak se do nich bořím a nohy sotva vytahuju.
Postup se zpomaluje. Hory na západ od hřebene už nejsou vidět. Mraky sestupují do nižších hladin. A také se smráká. Chci dorazit alespoň ve zbytcích denního světla na dvě rozsáhlé paseky, kde očekávám střet s vánicí i závějemi. Stopa běžkaře zmizela. Do levé boty mi napadal sníh. Asi mi praskl návlek. Pak si zavírám bundu, i když se námahou potím. Nechci, aby se mi prašan lepil na svetr. Občas se totiž ocitám na všech čtyřech. Se směrem jsem si jist stále méně. Lepší je jít zcela neznámou krajinou. Bloudění tak nevyděsí, jako na stezce, o níž tušíme, kam by asi tak měla vést, či je naším přáním, aby vedla tam a tam. Ano – bez cíle není bloudění... Na úvahy mám ale v hlavě méně a méně místa. Vyhlížím první paseku a jak se stmívá, jsem stále neklidnější. Na poslední chvíli mě správně nasměrují náhle se zjevivší stopa běžkaře. A konečně se přede mnou prosvětluje první z pasek.
Z návětrné strany se bez překážky žene poryv za poryvem. Co chvíli mě zahalí sněžný prach a dráždí mi dech. Přelézám závěje, které mi sahají až k břichu. Metelice mi mění vlasy v ledovou čelenku, vousy mám plné ledu. Ale hřeben Boubína už se přede mnou rýsuje a to mi dodává energii. Na kótě 1 284 metrů nad mořem se vypíná skála. Chci ji obejít zprava, ale to je chyba. Uvězňují mě spousty bezedného sněhu, nohy mi zachytávají větve a kmeny. S největší námahou se vyprostím z pasti, udělám krok a mizím v ní znovu. Zmocňuje se mě panika ze znehybnění. Vánice ani mráz mi nevadí, ale trčí-li člověk v závěji až po rozkrok, nemá takřka žádný prostor k pohybu. To sevření těla je skličující. Mám ještě dost energie, ale jsem zároveň spoután, navíc jakoby bez opory, neboť když noha došlápne někde dole na šikminu kmene či balvanu, nelze udržet rovnováhu.
Křičím do vánice. Ne aby mě někdo slyšel. Jen tak řvu, abych si dodal sílu. Vylévám si zlost na Bohu, nadávám mu a dochází mi, že jsem zase ve výchozím bodě svého duchovního hledání. Můj křik není pohanským vzdorem, je to stále stejný vzteklý nářek Joba. A vůbec nejsem připraven na smrt. S naprosto slepou zuřivostí se chci prodrat ke stromům, do závětří, kde už jsou menší návěje a snad i obnovená stopa běžkaře. Světla však kvapem ubývá. Divoké úsilí nakonec přináší své plody a ocitám se na hranici lesa. Cesta tu trochu klesá, pod ochranou smrků si v prašanu vykračuju jako na zameteném chodníku. Stromy ve větru popraskávají, vržou a sténají. V některých místech však vládne podivné ticho.
Na druhé mýtině se situace opakuje. Snažím se vyhledávat vyvýšené okraje cesty. Vpravo, hluboko v údolí svítí světla jakési obce. Nepřemýšlím nad tím, jak se jmenuje. V šeru vidím jen kousek před sebe, ale rozeznávám kupodivu i hrb Boubína, který je zase o něco blíže. Metelice, sněhem obalené stromy, obloha, všechno zbarvuje podobný šerosvitný odstín. Je to vůbec sníh, čím se tu brodím? I na této pasece stojí skála. Snažím se jít přímo k ní, vyhnout se závětří, abych se znovu nedostal do úzkých, ale závěje tu nejsou o nic menší. Opět nemohu překonat skalní výšvih schovaný pod obří závějí. Vtahuje mě do sebe tekuté sněhové prázdno. Padám, ale les už není daleko a odtud, ze Srní hlavy (1 268 metrů nad mořem) to perfektně znám.

Stmívání plynule přechází do noční tmy, ale sníh i nízká oblačnost si ponechávají svůj vlastní temný svit. Zdolávám Johnův kámen (1 296 metrů nad mořem) a mířím dál, k vrcholovému hřebenu Boubína. Do závěrečného stoupání mě polomem zřídlého lesa vedou mé vlastní stopy z předchozího dne, které však spíš jen tuším, než vidím. O něco výš se ztrácejí. Přelézám postupně dva padlé kmeny, znovu se bořím. Už jen kousek! Vítr se mi opírá do zad. Čím se dostávám výše, tím je silnější. Musím si nasadit alespoň čelenku.
Na hřebínku k vrcholu beru zavděk i kapucou. Fouká zprava. Metelice mi do tváře vpichuje ledové bodce. Vysoké hřbety závějí se přede mnou vynoří vždy na poslední chvíli. Jsou-li z prašanu, prorážím je jak ledoborec. Po těch tvrdších a starších se snažím přejít jako Kristus po hladině Genezaretského moře. Přesto se každým třetím krokem propadnu až po zadek. Tady už mě ale nic nevyděsí. Vím, že to chce jen trpělivý a pomalý postup vpřed.
Rozhledna hučí a když k ní docházím a opírám se o ni, chvěje se. Piju dole pod přístřeškem horký čaj z termosky. Stavím batoh i termosku na dřevěnou podlážku a stoupám po zavátých schodech nahoru. Kyčelní klouby bolí. Bolesti si nevšímám, těším se na vichr. Proud vzduchu mnou cloumá, náhle se na poslední chvíli zachytávám zábradlí, abych nespadl. Nahoře se v nárazech větru otřásá a drnčí hromosvod. V krátkých přestávkách nalétávají na rozhlednu cáry stratů. Bombarduje mě sněhový prach s ledovými krupkami a asi i úlomky jinovatky či námrazy. V letící mlze pozoruju padavé složky větru. Zkouším škrábat nehtem po hromosvodu, i ve tmě mám dojem, že odloupávám slabou ledovku, která signalizuje blížící se oteplení.
Zavírám oči. Držím se zábradlí a nastavuju tvář prudkému vichru. Čtu ho obličejem. Jako by byl chvílemi vlažně sametový. Přitom ledová žihadla krupek a sněhových zrnek rozsvěcují za mými očními víčky hvězdy. Ten tam je strach. Volný, stávám se součástí vichřice. Prožívám Bašóovo haiku: „Jsem odhodlán / vyblednout na pustých pláních; / mé tělo je probodáno větrem.“ Jaká může být teplota? Tak kolem -6 stupňů Celsia. A nárazy větru do 25 metrů za sekundu. Směr 230 stupňů. Mráz mi pokrývá brýle jinovatkou, tváře bolí, snažím se neuhýbat větru a jít na okraj mdlob z podchlazení hlavy. Když se pokouším ohnout koleno, brání mi v pohybu dokonale zmrzlé nohavice. Proměnily se v ledové brnění. Ve vichru všechno, co jsem měl na sobě mokré, ztuhlo v krunýř. Je to slast, vůbec se mi nechce dolů. Dnes bych tu mohl celou noc poslouchat sténání rozhledny, přečkat tmu v bezdomoví, po kterém moje duše touží jak vězeň...



(2. 2. 2010)

< Předchozí		Další >