• Sobota, 06 Březen 2010 12:52
• Aktualizováno Středa, 10 Březen 2010 23:10
• Napsal uživatel Roman Szpuk

Anemometr pozotvíraných dveří¹

  Dnes, za hlubokého větru jak při obřadu exsufflace², obklopen smrky Gabréty, pod rotujícími miskami anemometru zahlédl jsem koloběh osudově pozotvíraných dveří. Stojím náhle uprostřed nich, sám nepohnutý ve své nerozhodnosti, která se násobí počtem těchto dveří. Najednou cítím úzkost z tolika naznačených cest a ran, cítím, kterak jsem neodpovědně a nenávratně otevřel průhledy do hlubin, které už nikdy nemohu spojit s hlubinou svojí. Jaká bezohlednost – vést ráně směr tam, kam se sám pak neodvážím. A nebo už do všech naznačených směrů, do všech pootevřených dveří vstoupit nestačím.
  Ke každým pootevřeným dveřím patří dva: Ten, kdo vchází a ten, ke komu vchází. A ti dva jedním jsou – a oběma zároveň, z jedné i druhé strany. Mohlo dojít k tomu, že jsem otevřel dveře – a za nimi nikdo nestál, a ani hlubina po něm. A nebo někdo čekal za dveřmi, marně, neboť o něm nikdo po celý život nevěděl. Takové dveře je možné ještě zavřít, snad případně vůbec neotevřít, a krev pak stéká po dřevě z tě strany, odkud ono marné toužení. Přes to vše – dveře, které je možné ještě zavřít, nebyly otevřeny nikdy. Jejich smysl tkví v hlubině uzavřenosti, v tragice příběhu, který chce být psán z obou stran současně a také z obou stran být současně dokončen.
  Skutečně otevřenými dveřmi probíhá paprsek. Otevřené dveře jsou podobné dávným prehistorickým observatořím, kde kameny jsou uloženy tak, aby mezi nimi pronikalo slunce o zimním slunovratu podobně jako dovnitř svatyně chodbového hrobu v Newgrange. A nebo nad „podpatkovým kamenem“, kde se o letním slunovratu při pohledu branou „sarsenového kruhu“ v přesném středu Stonehenge objevuje sluneční kotouč. Skutečně otevřené dveře jsou symbolem trpělivosti a věrnosti, jsou bodem úvrati, pólem rozhodnutí, prostým a nenápadným a přece osudově konečným. Onen záblesk prolétávající otevřenými dveřmi mohu spatřit jak v oku dítěte, tak i na náhrobní kapce rosy.
  Otevřenými dveřmi také proniká svit – osudově a věčně – z plamene hořícího na nejzazší mezi. Je to oheň neuhasitelný. Jeho čas přichází, pokud věnuje člověk pozornost srdce těm podstatným dveřím. Zatím hoří v temném spektru. Tajně – jako to, co obklopeno naléhavostí smrti – dorůstá rozměrů života. Hoří ve stále přítomné možnosti. Je obsažen v každé touze po naplněné lásce. A zjevuje se v každé poezii jediného tématu. Skuteční básníci píšou v životě jedinou a jedinečnou báseň. Je to žitá poezie nejzazší meze: Ve chvíli nejtemnější tísně soustředí se básník na každého, koho potkává, a na to, co mu sděluje… Neboť v poezii nejzazší meze zapalují se znovu a znovu všechny nedohořeniny³. A není odpočinku, kde platí zákon spojité touhy.
  Existuje čas létavice a čas utkvění v propasti tmy po ní. Oba – ač tak rozdílné – jsou spolu spjaty v jediné. A tma i paprsky zjevují se, někdy intuitivně očekávané, jindy náhle a překvapivě. Často za noci, při úplňku, kdy světlo a tma nejintimněji spolu mlčí. Tento úplněk je rada Panny, která mi věrně ukazuje směr ke své zranitelnosti, místo, kde jsem ji poprvé spatřil, jinou cestu neznal. I v mrazivé noci jak pod příkrovem ledu trvalý proud potoka žije, to teplé stinko mezi hlavami milenců, jediného tématu nejzazší meze, kterou básník tuší a okoušením tohoto tématu poznává: Není mi možná jiná cesta, než těmito dveřmi, než tímto ohněm. Není mi možný jiný osud, nezměním to, co hoří, plamen, který už zachvátil i samotný střed duše. Mohu jen do poslední chvíle ohazovat ohniště, bdít u něj i s prožitky, které ještě nevzplály na jeho periférii.
  Dokud hořím, stále se odevzdávám a stále se nemám. Jdu zpět, prohlubuji už poznané a čím hlouběji se vracím, tím původnější ohně nacházím a ukrývám je ve svém srdci. Čím hlouběji zpět, tím bezprostřednější překlenutí, rychlejší navázání, spojení. Jako by už vše právě tam na mě dlouho čekalo, jako by dveře povrzávaly v průvanu jen mně na znamení, jako by oheň brzdil svůj žár v očekávání tak vzácné potravy – mé duše! Tak zapomínám zvolna to, co nyní jest, neboť blíž už je to, co bylo na počátku. Ale i poezie je jen do času. Psát básně lze jen pootevřenými dveřmi toho, co nemám, k čemu však mířím, neomylně, neboť rozvíjením jediného tématu nejzazší meze. Jediné stačí... Jediné nemít a cítit žár tohoto Jediného...
  Jednou, za úplného ticha, v tak hluboké samotě, že to bude jako na počátku nového života, zase je uvidím: Otevřené dveře, jimiž to plane, ať už zářivě, či temně. A já zklamu očekávání ostatních a vrhnu se těmi dveřmi, znovu, abych dokončil, co náleží jednomu pozemskému přebývání. Půjdu hlouběji a hlouběji. Zde panuje bezvětří. Misky anemometru pokračují v rotaci za mými zády. Vstoupím do žáru nejzazší meze života, lásky i poezie. Vstoupím tam i s bolestí za všechny jiné pozotvírané dveře, za všechny další zapálené ohně, ponesu si je na hrudi, do jediného ohně přiložím, položím do plamenů svoji vůli, nebudu se bránit tomu, co tak naléhavě a osudově stravuje…



Poznámky:

1) Úvahu původně nazvanou Anemometr pozotvíraných dveří jsem psal už dávno, nejpozději někdy v roce 2004. Teď jsem si na ni vzpomněl, když jsem byl na ignaciánských exerciciích v klášteře ve Štěkni (1. 3. – 5. 3. 2010). Zdál se mi tam totiž tento zvláštní sen: „Je noc. Stojím s několika mladými muži u horského kostela. Všude je plno sněhu. Čekáme tam jistě už celé hodiny, jsme pěkně promrzlí. Tu někdo váhavě říká: „Už by mohl být čas“. Vyslovuje to nejistě. Měli bychom jít někam se přesvědčit. Ano, čekali jsme tam totiž na zjevení samotného Boha, jenže k němu mělo dojít na druhé straně kostela. Všichni se ostýchají. Jdu tedy já. A tam, u vchodu do kostela, stojí ve sněhu nějaký podivný přístroj. Jeho účel nechápu. Jde o anemometr, ovšem jen s jedinou miskou. Žádný vítr jej nemůže roztočit... Kdo tam ten přístroj položil? Skláníme se nad ním už i s ostatními a nevíme si s ním vůbec rady...“

2) Dávný obřad odfoukávání při křtu svatém, doložený ve Svatého Otce Irenea Patero kněh proti kacířstvím (Nákladem Dědictví sv. Prokopa 1876, str 42).

3) „ Lenivý oheň nespálí vždy najednou všechny elixíry dřeva. Kouř jen nerad opouští zářivý plamen. Plamen měl toho ještě tolik spálit. I v životě je toho tolik třeba znovu roznítit!“
  (Gaston Bachelard – Plamen svíce, nakladatelství Dauphin 1997, str 93)

Další >