Ilustruje Roman Szpuk

OHNIŠTĚ
Dohořel oheň? Počkej zde.
Popelem vysyp svoje jméno
na cestu svoji vyměřenou
a srdce víckrát nevzplane.
Co nevystoupí na povrch?
Zůstanou uvnitř naše rány.
Na vlastní kůži záznam psaný
a každý den je znovu trh.
Mají se meče bránit štítům?
Kdo řekne mi,kde hledat klid?
Na vlastní srdce zamířit
a na věčnost-ad infinitum.
Leden 1997
TRNKY
Zas kvetou trnky. Chladno bude.
V nejisté době před jarem
se těžko potkáš se zdarem.
A za pár dnů již květy všude
chtěly by rozkvést o překot?
Ještě je brzo na líbání.
Snad mrazy opět nezabrání
té časné lásce přinést plod?
Odkud se sem ta mlha valí?
Čas blízký, v barvách nebohat.
Proč zničehonic dýchá chlad
ze strání, kam jsme chodívali?
Rok bez plodů a všechno chudé.
Tak zbytečné je přísahat
na nové časy bez výhrad.
Už kvetou trnky. Chladno bude.
6.8.1999
PROSINCOVÁ
Uvěznil večer mlynaříky
Ve větvích holých javorů
a z ledu stavěl závoru
za noci pod souhvězdím Dýky.
Sníh začal padat v lože bílé.
Už nezvedne se z hloubi brázd.
Na konci cesty skrytá past
a do zimy už jenom chvíle.
Klín země už se mrazem chvěje,
kamenné tuhnou okovy.
Co zmůže ta hra se slovy?
Náš úhor není bez naděje.
20.12.2000

ŘEKLA JSI:“PŘIJEĎ“
Řekla jsi:“Přijeď.“ Možná hlas
to nevysloví bez zachvění.
Jako bys kývla na znamení.
Tím slovem nás dva spojilas.
Teď není marné volání.
A co se za ním všechno skrývá?
Kde rty jsou rudé, tam krev živá,
vše připraveno k líbání.
Je zimní slunce malátné.
I pro něj máme trochu síly.
Teď splní se, o čem jsme snili.
Řekla jsi:“Přijeď.“ Už jsem zde.
25.1.2002
OCÚNY
Teď už by bosou záblo tě
na louce kdesi v Českém ráji.
Ocúny ve své nahotě
se nyní cudně zakrývají
před větrem, jenž by odhalil
co světu má být utajeno
a nejspíš ubývá už sil
na to, co stezkou prozářenou
společně jsme sem přinesli.
Stopy se časem v jednu slijí
a vítr s láskou pod křídly
zazvučí letní melodií.
(30.12.2005)
POD FRÝDŠTEJNEM
Ztepilé buky nad Jizerou
teď stíní stěny Frýdštejna.
Dny dávají a zase berou,
jen úroda je nestejná.
Ten západ jako zahynutí.
Poslední slunce v plamenech
a rty, co umí líbat s chutí
Už nablízku tvůj slyším dech.
Žár nocí známe červencových
i nepokoje vizí snových
a žití těžká břemena.
Krásy dne pro sebe jsme měli
a teď nás v naší touze dělí
jen pavučina zrosená.
(1.10. 2007)
VELHARTICE
Jen stěží někdo zavítá
ke hradu takhle za večera.
Koruna v stínu ukrytá
Pod věží možná ještě včera
ukázat by se mohla. Snad.
Kdo zvedá pěst, je hotov k činu.
Snad rvát se chce, či poctu vzdát?
Přijde král Karel na hostinu?
Kráčíme ztěžka po cestách,
však stáhnem z věže prapor bílý.
A v jasném oku není strach,
že zrady jsme se dopustili.
Listopad 2001
LEMBERK
(Jakubovi K.)
Věž do zahrady nahlíží,
ač minulost už rozpadlá je.
Stín lasičky či hranostaje
teď stěží jitru ublíží.
To jiskří v barvě zlatavé,
co spočinula na kameni.
Nikdo svou lásku nevymění
za věčnost v chvíli prchavé.
Úsvit jen krátce potrvá
Ozáří zdi i z plátna stěny.
Nechá je chvíli beze změny.
Když vzejde záře jásavá.
Příchovice, říjen 2009
MOHYLA
(krajina z Mladoboleslavska)
Krajina brzo pouta zláme
a svlékne se až do kostí.
Mohyly zdejší starodávné
však těžko někdy vyprostí
z pout času, akátových stínů,
z borů a trnek, z loňských trav
Kdo ještě pozná domovinu?
Kdo ví, co značí Boleslav?
Tep času zkoumám svojí dlaní
na půdu zlehka vloženou.
Ti, kdo jsou tady bez přestání
znají mou touhu vysněnou.
23.9.2005
V ČAJOVNĚ
Mám stále v mysli zdejší kraj.
Šálky tu voní dechem štěpnic.
Můj pohled bloudil kolem vesnic.
Byl duben- vlastně skoro máj.
Je trochu naše tahle věž?
Už ani staré opevnění
Nás za pozornost neodmění.
Snad ještě někdy vzpomeneš.
Kde najde srdce ochranu?
Unese sotva vlastní rány.
Ztratila ses mi mezi lány
levandule a šafránu.
Květen 1998
TURAN
Září jak slunce mezi rohy
býka, jenž měl být obětí
a jeho krev snad posvětí
vše od země až do oblohy.
Když k slunci zem se celá sklání,
brzy již přijde slunovrat.
Kdož ví, proč třeba umírat
jinak než v tichém usínání.
To všechno vidět v žlutém květu
se jménem, znělým jako kov.
a vnímat jej i beze slov
jak vlastní život na odletu.
24.9.2005
SOVICE
(Sylvánské zelené)
Mám loňské víno ve džbánku.
Voní v něm tráva, borovice
a původem je ze Sovice.
Jak zašeptané do vánku
Je jeho jméno- nad Labem
jenž měkce krajem rozlévá se
a dotyk v svitu jasnovlasém
léčí na místě bolavém.
Připij si- přijde důvěra
tím vínem, které dodá síly.
Čisté,že elfové by pili
je místo rosy zvečera.
(září 2005)
Pavle, - já tam nebyla, ale prý org...
Hortenzie, - v Chodově Plané jsou t...
Myslím, že to tak nějak bylo. - Ve...
Pavle, - Rimbaud tu báseň snad posl...
O Rimbaudově Opilém korábu to řek...