V tomto roce poprvé si vás dovolujeme touto milou a nenucenou formou upozornit na některé epochální novinky a změny na http://patriklinhart.wordpress.com Zvláště pak upozorňujeme, milé holčičky a kluci, na nové Kverulanty páté kolony, které jsou tentokrát opravdu o něčem, a na virtuelní revue Šťastná Kellyna s tuze trendy fotografiemi, které přinášejí trochu ostrosti do toho našeho mlhavého údolí. Radikální změny jsme provedli v obou pindických Essexech (epochální fotografie), Díle VSSM a konečně jsme doplnili Kalendář Dekadentu Geniálního do opravdového konce života. Mmchd. Ročenku možno očekávati v nejbližších dnech, pakliže nemáte interes, běžte se ožrat a vypít asi tak na tři dny a v nastalé domácí různici vezměte reproduktor a vržte ho přímo do monitoru. Tak jsem učinil i náš milý Páťa a tímto všem, kteří nám poslali své PF děkujeme dodatečně. Lux von Dux, Hugo Hugo, DJ HJ, Pavel Jazyk, Albert Krásno a spol.
Jako první přijely do Vimperka dvě prozaičky a závoveň organizátorky podobných akcí, Zora Šimůnková, která pořádá v Praze Večery přiměřených depresí a Jana Jirásková, která v Chrudimi v knihovně chystá autorská čtení nazvané Kaničkárny. Jana přivezla svojí škodovkou tři své děti a pardubická piva Perštejn za režijní cenu, hned dvě basy, a tak bylo co pít. V pátek odpoledne jsme se pak vypravili na malou exkurzi na Najmanku. Byla tam ještě pěkná zima, ale do konce května, kdy tam proběhne třetí sraz Šestadvacítky, se snad pořádně oteplí a zdi toho starého stavení se trochu prohřejí. Pak jsme vyjeli přes Borovou Ladu a Horní Vltavici. Vyfotili jsme Janu Jiráskovou u krav, poněvadž stejný motiv měla i na svém tričku. Dojeli jsme na Kubovu Huť a vydali se k úbočí Boubína. Ač jsem se snažil ten bujarý kopec přidržet za řetěz zajetý zřejmě nějakým traktorem mezi kameny lesní cesty, došli jsme nakonec jen k prvnímu sněhovému poli na Basumské louce. Vyhulili jsme jointa. Zora zanotovala: „Ani tak nehoří svíčka farářovi, jako joint Romanovi.“ Obdivovali jsme přebarvený soumrak mezi kmeny smrků.
První nocleh jsme měli zajištěn díky mému spolupracovníkovi z Churáňova Jirkovi Bednaříkovi, který mi nezištně zapůjčil vimperský byt. V sobotu dopoledne přijel David Jan Žák. I on měl v plánu vyjít se mnou na Boubín a také z tohoto pokusu o zdolání vrcholu sešlo. Místo toho jsme se šli projít na hrabické louky a rozvalili se tam na sluníčku u potoka. Málem mi uplavala ponožka, zachytila se jak mrtvá ryba o nějaký kámen. Pak jsme se vypravili do hospody na Hamajdě, kde zakotvil i Jirka Staněk ze Strakonic. Tou dobou už se všichni čtyři účinkující básníci, Tereza Riedlbauchová, Milan Děžinský, Vojtěch Kučera a Martin David potulovali někde po vimperském náměstí. Večer poezie měl vynikající úroveň. Místo abstraktních úvah a nudných rozborů sem raději zařadím ukázky z textů zúčastněných autorů. Samostatným zážitkem se staly hudební vstupy Martina, který zaujal zhudebněnými básněmi slavných mistrů.
Vojtěch Kučera
Vývěva
Špičkový tanec, zádušný dech. Závratí svět vně se blyští a hvízdá.
Výdechy-odsuny-přísuny-vdechy: komory k zalknutí plné.
Zádušný tanec? Špičkový dech? Skrz naskrz o sebe vše ve mně se mne.
Tereza Riedlbauchová
Hádka v kavárně
Otevíráš ústa sypou se kostky bubnují o stůl hranou mi ryjí do prstů teď vyplouvá celý oblak tříští se o protější sklo dechem odrážím koně černá dáma prochází kavárnou poodhaluje závoj z útrob se jí dere labuť vylétá rozraženým oknem
Za tvými zády vycházejí lidé z rámu a mizejí v druhém žijí při průchodu sklem ponožky na protějším domě jako kapky krve
Později v prázdném pokoji pokládáš dlaň na prohlubeň která sálá mým teplem
Martin David
Dveře
Zimní večer, zimní noc – prosněželým dnem sytá tma, tma, jež přesahuje. Je nám pět až devět let. Ležíme s bratrem v našem dětském pokoji. Hračky už spí, jen my ještě ne…
Vše, co kolem svítí: ochvějné lampy na ulici, od aut projíždějících mřížovina na stropě. Ostře narýsován obdélník – škvíra pod velkými dveřmi obývacího pokoje.
Naši tam šálky vyprazdňují, rozmlouvají, teď klidně, matka plete, otec čte, v televizi mihnou se pořady, filmy. Za dveřmi je VŠECHNO… co ještě nesmíme.
A co dnes, ech, co dnes, kdy už dávno všecičko smím? Co bych požádal vrátit? Ucho hladové, oko přitisklé k zářivé štěrbině dveří…
Aspoň malé, nejmenší, nepatrné světlo pode dveřmi.
Milan Děžinský
Věštění z cibule
Loupe cibuli. Je to jak věštění. Šepot každé vrstvy dvakrát smyslný, že pod každým oděvem růžoví nahota tlumeným světlem. Jak lampa rozzářená hrudní kost s čirými vlákny vzrušení. Že její vzezření je ulpívání času, jenž bortí kulatost. Snad proto je tak krásná, že ji ohlodává živel zmaru a zůstává jen štiplavost po posledním soustu.
Plody a hlízy se hroutí dovnitř a žloutnou, hnědnou, černají – takový je postup.
Shora zleva: 1) Na balkóně Jirky Bednaříka, zleva Marie, dcera Jany Jiráskové, Jana Jirásková, Zora Šimůnková. 2) Zora a Jana s italským vínem ukořistěným na Najmance 3) Jana se slušivým tričkem a krávou, která se nás tak trochu lekla. 4) Jana a Zora na sněhovém poli na Basumské louce 5) Jiří Staněk a David Jan Žák na Hamajdě 6) Před kulturákem: kytaristé Milan Duspiva a Martin David, Tereza Riedlbauchová a Milan Děžinský 7) Vojtěch Kučera a Jiří Staněk, oba překvapeni 8) Tereza v akci, v pozadí Martin David 9) Milan Děžinský v akci 10) Martin David, který sklidil největší úspěch. 11) Vojtěch Kučera v akci 12) Petr Matějka Pošťák a Pukanýr, oba na mě hleděli přísně. 13) Hanka Malíková s vnadnou kamarádkou jménem Vačice 14) V objetí Jiří Staněk, Martin David, Roman Szpuk a Tereza Riedlbauchová. Ještě nám mohl někdo jódlovat. 15) Milan Děžinský - pohodář 16) Vojtěch Kučera - diskutér 17) Výraz opilce 18) Martin David pluje s Terezou diskotékovými světly. 19) Na mostku u Šumavěnky, poblíž místa, kde spáchal sebevraždu mladý básník Pavel Macek. 20) Pět básníků na viaduktu zvaném Velký Klášterák 21) Pět básníků na Terase, kde se ovšem letos nespalo. 22) Vzpomínka na bohéma a malíře Jana Vaňka zvaného Hena, fotka z hospody na autobusáku z jara (snad z února) 2006.
Po vystoupení jsme se společně vydali do hotelu Zlatá hvězda. Penzion Terasa byl tentokrát obsazen, a tak měli básníci nocleh zajištěn pod střechou, zpod níž se každý pátek a sobotu ozývá dunivá hudba a nedává spát mojí manželce. Objevili se naši posluchači Hanka Malíková s vnadnou kamarádkou, Petr Matějka zvaný Pošták s bývalým chartistou Mírou Němejcem alias Pukanýrem a básník Radek Štěpánek, který nám hned nabídl autorské výtisky své sbírky Soudný potok. Závěr večera jsme strávili na diskotéce, po které jsem získal mezi místními přízvisko Démon. Nemohl jsem totiž odolat rytmu a zatančil jsem si jak s Hankou Malíkovou, tak s Terezou. Inu, člověk nikdy neví, kde skončí, když se ocitne ve víru šumavského (šamanského) maloměsta. Ráno jsem se setkal s básníky přímo ve Hvězdě na snídani. Byla bohatá, na výběr párečky, hemenex, spousta marmelád, medu, džusu. Pak jsme se v jasném slunci vypravili na procházku do údolí Volyňky a došli až k viaduktu za Šumavěnkou. Namočili jsme si nohy v ledové vodě, vylezli jsme nahoru na trať a vyfotili jsme dole na náspu naše stíny. Bohužel mi nedošlo, že jsem v bytě Jirky Bednaříka ponechal svému osudu i s klíči Zoru a Janu s dětmi. Nemohly mi ani zavolat, protože jsem mobil nechal u nich. Vyzvedl jsem je značně naštvané (což nebylo divu) až po poledni, kdy už se poeti vydali v autě Milana Děžinského do vnitrozemí.
P.S. Čtvrtá Houština slov byla trochu poznamenaná třemi úmrtími. Zemřel někdejší redaktor Československého spisovatele Ladislav Verecký, ostravský prozaik Jan Balabán a také zcela nečekaně vimperský malíř a bohém Jan Vaněk zvaný Hena, jehož fotku přikládám na konec fotoreportáže.
neboli méně poeticky řečeno, kapeme jeden za druhým, ale jak říká jeden ze žijících klasiků, dokud se zpívá, ještě se neumřelo.Zdravím všechny přítomné i nepřítomné.
nežije se paní Vševládnou v zátylku, nezaslouží si býti básníkem! Každý den pak modliti se a Bohu děkovati, že nás ještě tento den zachovati ráčil! Bando jedna pesimistická
s Paní Vševládnou (že ji to stále baví, že?) žijeme v zátylku stále, ať jsme básníci, či nejsme. Zpočátku se za námi belhá a my se smějeme. Ale ona si počká, jak zvíře které jde po pachu vytrvale za svou kořistí, tak čmuchá a její nejsilnější zbraní je - čas.
Slovo tešu
oříšek kešu
když se češu
pleš u
koutku shledám
Slovo nedám!
Radš jej polknu...
Popojdu k oknu -
hle soumrak
tříští se o mrak
a v dáli Roman
o omán!
Osud uondán
uvlečen svlečen
jak torza slečen
a chlapcův ocůn
ale to už vážně melu z posledního!
naše produkce je sledována :-). Volal mi Pavel Kukal a také Zora Šimůnková se připojila, z vedlejší větve prohodila pár veršů (kurzívou) ke kozí poezii a já jí doplnil:
Kozám Rózám Roman básní,
kozy tupě melou dásní.
Kozám darmo verše říkat,
dovedou jen trávu žvýkat.
O trávě však vědí více,
než-li o plamenu svíce,
než-li básník o životě,
než o vlku slepé kotě.
Že je tráva zelená,
někdy barví kolena,
a bývá v ní plevel,
to ví člověk, koza ne,
a jinak se nestane.
Koza je holt jiný level.
... 
Tak to musím přiznat, že ne. V Che...
P. a R. - my dnes byli v Horní Blatn...
Tak to je pro Tebe naprosto charakter...
Pavle, - my jsme zase včera našli s...
U všech všudy, co že jste se všic...