Na Najmance jsem se objevil v husté přeháňce v pátek kolem 18 hodiny. Vstoupil jsem dovnitř jako do posvátného prostoru, který se chystal přijmout na celý víkend partu vskutku různorodých lidí, hudebníků, básníků i samorostů z maringotek. Během letošního chladného jara se stěny nestačily pořádně prohřát. A tak jsem hned nadělal třísky, slabounké, jaké odlupoval kdysi ohromným nožem můj děda, a zapálil v kamnech na první sirku. Došel jsem pro vodu ke studánce a pak jsem vychutnával ticho. Zatím přestalo pršet a na chvilku probliklo i slunce. Za korunou rozkvetlé ptačky se objevila nízká duha, ale měla jen krátkého trvání. To už jsem si udělal čaj a začal jsem si psát zážitky ze svého posledního výstupu na Boubín, když se dole na cestě objevil Ewald Murrer alias Michal Wernisch. Auto zaparkoval u Babůrka a hned se tam ptal na nocleh. Do penzionu však přijela škola v přírodě, nabídli mu tedy jen nějaký sklad s postelí – za 400 kč na noc. Po prohlídce Najmanky se Michal celkem rozumně rozhodl přestěhovat své věci na chaloupku. Neměl s sebou sice spacák, ale v patře ve skříni jsme objevili peřiny i polštáře. Nebylo co řešit. Kolem osmé přijela z Vimperka Hanka Malíková s Ondrou a Milan Duspiva. Jejich auta se objevila hned za sebou, skoro, jako by se domluvili. Venku bylo všude hodně vlhko a také poměrně chladno, tak jsme táborák nerozdělávali a udržovali oheň v sednici. Za soumraku přijela Martina Kyselová se svým vlčákem Ronem. Společně jsme pak čekali na Mariku Pečenou, která už byla na cestě z Prahy. Michal s sebou přivezl vína, Martina a Hanka Prazdroje, já sklenici vlastnoručně naložených utopenců, do kterých jsme se ale pustili jen s Michalem, neboť většina se hlásila k vegetariánskému vyznání. To už byla skoro tma, když na dveře zaťukala Marika. Měla vybitý mobil, proto jsem se jí nemohl dovolat, když jsem zkoumal, zda někde nezabloudila. Na stole hořely dvě svíčky, kdo co přivezl k jídlu, dal k dobrému, tyčinky, sýry, díky Hance jsme ochutnali dokonce i chutný leč drahý veganský salám. Venku vyšel úplněk, přes který přeplouvaly beránky. Když si šel Michal před dveře zakouřit, šli jsme s ním a obdivovali noční atmosféru lesa. Diskutovali jsme o volbách (jak jinak, když jsme se tu sešli právě v jejich poločase), o zvířatech (díky Martině) a také o vztahu různých náboženství. Marika s sebou přivezla zajímavou knihu Gorazda Vopatrného: Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita. Michal nám pouštěl z mobilu ukázky hudby ruské zpěvačky Rady Ternovnik, kterou se snaží zlákat ke koncertování v Praze.
Spát jsem šel až ve čtvrt na tři, ostatní někdy okolo svítání. Ustlal jsem si na karimatce vedle kamen. Ráno jsem zjistil, že mi Rony sežral všechno vepřové maso, které jsem s sebou přivezl. V předsíni zůstal pod stolkem jen papír, ve kterém byla ta pochutina zabalená. Alespoň že utopenci odolali, pevně zavření ve sklenici. No, měli jsme si večer pospíšit a sníst toho co nejvíc. Rony se pak proběhl venku v dešti a ještě se – celý mokrý – uvelebil na mém spacáku. Psí drzoun. Michal a Marika pak spali celé dopoledne. Zatím stačila odjet Hanka s Ondrou a na obrátku se objevit Soňa Fišerová se svým novým přítelem Rudou Kalašem a oběma dětmi. Jelikož jsem pro všechny, kterých by se neodolatelně zmocnila múza, vzal s sebou čisté papíry a prašné křídy, pustila se Soňa s dětmi do malovaní, jen se barevný prach nad stolem vznášel. Obrázek za obrázkem putoval na dřevěné schody pod střechu, kde jsem je stříkal fixativem. Zavládla pěkná tvůrčí a hravá nálada. Ruda, který účinkuje v zajímavém hudebním uskupení Poetická hudební společnost Janele z Liků, se snažil rozezvučet prasklou kytaru, kterou jsme na chaloupce našli. To ale byla marná snaha. Pohovořil tedy s Milanem o kytarové hře. V poledne se dalo po kratší přestávce do opětovného deště. Robert Janda, který měl dopoledne vyrazit z Vimperka pěšky, se někde zdržel. Odjel Milan Duspiva, který pracuje v pardubické čajovně a musel se dopravit na nedělní směnu, a Marika, která se vydala s tchánem na nějaký výlet v okolí Horské Kvildy. A pak se v provazech lijáku zjevil s teleskopickými hůlkami Luboš Vinš. Vyrazil z Lipky, kde chvíli čekal v hospodě, jestli se umoudří počasí. Neumoudřilo. Dříve, než by se opil, zvedl se raději a celou cestu mu propršelo. „Dělal jsem zkoušku z Kantovy filosofie“, hlásil nám Luboš a převlékal se u kamen do suchého. „Já z nosorožců“, řekla Martina, která studuje vysokou školu dálkově z maringotky. Jelikož měl Michal s sebou malý notebook a mohl se připojit na net, podívali jsme se na meteorologické stránky. Z radaru jsme mohli vyčíst, že z celé republiky prší jen u nás a že srážky narůstají na návětrné straně Šumavy. Po čtvrté však liják přece jen trochu povolil. Využili jsme příležitosti a vyšli na Nové Hutě do hospůdky. Martina vzala s sebou Rona, Luboš slušivý, trochu polozbořený modrý deštník. Michal nás po celou cestu neúnavně fotil svým Olympusem. Zavolal jsem Robertovi, teprve se blížil k Najmance, protože zabloudil a cesta z Vimperka mu trvala místo dvou hodin rovných pět. Byl také úplně mokrý a dost ho rozladilo, když zjistil, že už jsme z Najmanky odešli na Hutě a on se bude muset vypravit za námi. U hospůdky naproti kostelu jsem si sedli na terasu. Ještě vloni neměla stříšku, díky které zůstala nyní suchá. Michal Wernisch nás štědře pozval, tedy jsme jedli a pili za jeho peníze. Občas někdo z nás vběhl do lokálu a hlásil nám aktuální stav sčítání volebních hlasů. Mnohé jsem si musel vyslechnout z úst svých kolegů, byl jsem u stolu jako jediný, kdo volil levici, a ta z těchto voleb odešla poražena. Pak jsem přece jen vykročil Robertovi naproti. Ukazoval mi promočenou mapu s vyznačenou trasou, kterou jsem mu poslal mailem. Zabloudil někde za sluneční elektrárnou u Radosti. Pak potkal u Kamenné hory v lese dělníky, kteří tam pálili klest. Poslali ho hodně doleva dolů, octl se až u jezírka Brlohu, kde teprve navázal na modrou značku a zorientoval se. Lubošovi pak začalo být zima. Přestěhovali jsme se dovnitř hospody. Marika, která se pro nás měla autem vrátit ve čtvrt na osm, ale mezi Rejštejnem a Kašperskými Horami píchla, tak jsem se vydal i s Ronem na Najmanku sám. To kdyby tam někdo ještě neočekávaně dorazil. Znovu jsem zatopil v kamnech, lehl si na karimatku a za chvilku bych byl tvrdě usnul. Naštěstí dorazili ostatní z Nových Hutí a spolu s nimi Petr Mlčoch z Malče s dcerou Dorotkou a synem Prokopem. Na stole se rozestavělo několik lahví vína, petky s točeným gambáčem a večer mohl začít. Četli jsme „kolečka“ v pořadí: Luboš Vinš, já a Ewald Murrer. Roberta, který s sebou přivezl svoji novou knížku Mu, jsme nepřemluvili. On totiž nikdy nikde své básně nečte. O hudbu se postarali sourozenci Mlčochovi. Tato rodina z Malče vůbec stojí za pozornost. Žijí v malé vsi mezi Vacovem a Strašínem, ve čtyřech maringotkách. Je jich jedenáct, rodiče a devět dětí. Nejmenšímu robátku jsou dva roky. Mají zvířata a žijí v souladu s přírodou. Děti se učí v domácí škole. Když se blíží zima, sbalí se, nastartují karavan a zamíří na jih, kde tráví studené měsíce jako kočovníci. Prokop se ve Španělsku naučil flamengo a zpívá jak pravý Španěl. Když spustil, jeho zpěv mi pronikal až pod kůži. Konečně přišel „ke slovu“ buben, který s sebou přivezla Martina. Vpravil jsem se do Prokopova rytmu a tichá Dorotka v pokleku vedle bratra improvizovala na housle. Luboš vybíral z rukopisů za pomocí čelovky, potřeboval u toho stát a svíčky mnoho světla neposkytovaly. Ewald četl z již vydaných knih, mimo jiné z Nouzového zastavení času. Já listoval v Silentiu. Venku opět svítil měsíc, ale na jihozápadě se blýskalo. Tu a tam svitla hvězda. Robert se rozmýšlel, zda bude spát pod širákem, Luboš by si byl rád postavil stan, ale vlhko a později nový déšť oba odradil. Ve čtvrt na dvě odjeli Mlčochovi svojí starou škodovkou do Malče. A já už potom brzy šel spát. Neděle bývají na srazech básníků vždy trochu smutné, rozespalé, každý už myslí na návrat. Postupně všichni odjížděli, ve čtvrt na dvě jsme zůstali na chalupě s Marikou sami. Pomohla mi uklidit, umýt nádobí, zamést chalupu odshora až dolů, díky ní jsem se s tím nepáral zase celé hodiny, jak tu zpravidla mívám ve zvyku. A ještě jsme pokecali, jak jinak, než o hudbě. Marika má absolutní sluch, ihned odhadla kmitočet ladění Prokopovy kytary včera, o kolik byl jinde, je to dar. Navíc mě obětavě vzala autem do Vimperka, tedy jsme mohli naložit i odpadky a prázdné láhve. Konstatovali jsme s Robertem, že jsme nějak čím dál tím línější. David Žák nepřijel, protože neměl odvoz, Bohouš Vaněk se bojí vyjet z Prahy, jiné zdržely rodinné starosti. Je pravdou, jak podotkl Robert, že nikdo z nás neví, jak dlouho tu ještě budeme, a je proto dobré využít podobných příležitostí k setkání, sdílení se. Tak zase někdy příště!
pokud budu živ, jistě zase Najmanku uspořádám. Lidem se tam líbí, je to opravdový odpočinek daleko od civilizace. Tak třeba to vyjde i vám, nikdy to nebývá nic hromadného, nemusíte se tedy bát "davů".
vidíš, a já už vlastně, pokud dělám nějaký sraz s autorským čtením, nic jiného, než blízkost druhých duší nehledám. Dá se říci, že skoro neposlouchám slova básní, dívám se třeba na tváře a oči účinkujících, prožívám jejich prožívání.
Smysl básnických čtení mi stále více uniká. Nedávno jsem byl s rodinou ve vesničce Svatá Máří na divadelním představení místního dětského souboru "Popelky". V té vsi se jinak nic neděje, žádná kultura. Jen hospoda tam je. A v té hospodě se vystoupení konalo. Děti si vzala pod křídla jedna ochotnice, sama zkoušená životem, živořící v rozpadající se chalupě. Nacvičila s nimi dvě pohádky. V mládí sama vystupovala jako herečka a dokázala ty děti nadchnout k úžasnému spontánnímu výkonu. Na to vystoupení se dostavila snad celá vesnice, jestli tam přišlo sto lidí, je to málo. Děti i dospělí v hledišti nadšeně reagovali. Cítil jsem, že tohle všechno má hluboký smysl a význam. A pak jsem si představil ta naše čtení. Přijde na ně pět či deset lidí, nebo taky jeden člověk, jako 25.6., kdy jsem četl v čajovně v Chrudimi, a kdo si z těch slov odnese alespoň trochu sil do dalšího života, plamínek naděje, ukryté radosti a záchvěv ryzího života?
čtení poezie nevyhledávám, zdá se mi totiž, že s poezii se naplno setkáš jen o samotě, s knihou. Ale já jsem introvert, málokdy cítím spřízněnost, druhá tvář mě spíše ruší, musím pracně hledat slova a spojení. Spíš mám pocit tance mezi minami při setkání. Nemůžeš srovnávat nesrovnatelné, když hrajou děti, přijdou na ně jejich rodiče a vše je oslavou potomstva, života. Nidealizuj si vesnici, lidé jsou všude stejní, když dojde na lámání chleba
vesnici si neidealisuju, vím přece, jaká lhostejnost a otupělost tam může panovat, o to více jsem byl překvapen tím zájmem. A hlavně mě nějak chytl za srdce ten čistý a nadšený třpyt v očích dětí na pódiu i v hledišti. A nebyli tam jen rodiče, přijelo tam dost lidí i z okolních obcí, i z Vimperka. Nevím, čím to je, ale tahle spontaneita v přijetí a sdílení se mi chybí na básnických čteních.
Vím, že čtení básní nevyhledáváš, Petr Motýl, Kolmačka a jiní asi také ne, ale původně přece existovala lyrika výlučně pro hlasitý přednes, se zpěvem. Sepisování do knih je praxí už pozdějšího data, kdo si také dříve mohl dovolit knihu. Napadá mě, není-li to úpadek lyriky, která vzniká v cele samoty jako výsledek těžkého hledání?
úpadek? poezie nemůže upadnout já píšu dopisy. Zpívat mi nedělá dobře, nepotřebuji publikum. A nejlíp se mi píše po větru Ále když někdo umí recitovat, tak mě to dostane. Jednou jsem slyšela Hrzánovou v rádiu recitovat Máj a rozbrečela mě. A ráda poslouchám Renatu Bulvovou. Jak někdo "padá" přes svá slova, ruší mi to i významy. A navíc se stydím, když někdo čte svoje vnitro.
Na Najmance jsem se objevil v husté přeháňce v pátek kolem 18 hodiny. Vstoupil jsem dovnitř jako do posvátného prostoru, který se chystal přijmout na celý víkend partu vskutku různorodých lidí, hudebníků, básníků i samorostů z maringotek. Během letošního chladného jara se stěny nestačily pořádně prohřát. A tak jsem hned nadělal třísky, slabounké, jaké odlupoval kdysi ohromným nožem můj děda, a zapálil v kamnech na první sirku. Došel jsem pro vodu ke studánce a pak jsem vychutnával ticho. Zatím přestalo pršet a na chvilku probliklo i slunce. Za korunou rozkvetlé ptačky se objevila nízká duha, ale měla jen krátkého trvání. To už jsem si udělal čaj a začal jsem si psát zážitky ze svého posledního výstupu na Boubín, když se dole na cestě objevil Ewald Murrer alias Michal Wernisch. Auto zaparkoval u Babůrka a hned se tam ptal na nocleh. Do penzionu však přijela škola v přírodě, nabídli mu tedy jen nějaký sklad s postelí – za 400 kč na noc. Po prohlídce Najmanky se Michal celkem rozumně rozhodl přestěhovat své věci na chaloupku. Neměl s sebou sice spacák, ale v patře ve skříni jsme objevili peřiny i polštáře. Nebylo co řešit.
Tak to musím přiznat, že ne. V Che...
P. a R. - my dnes byli v Horní Blatn...
Tak to je pro Tebe naprosto charakter...
Pavle, - my jsme zase včera našli s...
U všech všudy, co že jste se všic...