Již sám titulek napovídá, na jakém pólu rozdělené veřejnosti stojím. Jen nevím, zda je to pól severní či jižní, když by to měl být spíše pól západní, ale ten neexistuje, a koneckonců je to jedno.
   Když píši tyto spontánní řádky, je velikonoční pondělí devět hodin ráno. Právě jsem otevřel vstup do knihkupectví, jež bude stejně zet prázdnotou, protože veřejnost je přilepena ke spuštěným kovovým roletám potravinové sekce Tesca, které má ale rozum a bude otevírat až za hodinu. Veřejnost je znepokojena a nadává a spílá naší kapitalistické současnosti, nebo? se jí vybavují fronty socialistické minulosti.
   Hurááá, do krámu mi vchází zákazník! Celý se roztetelím vzrušením. Jakou krásnou knihu bude chtít? Singera, Robbinse, Balabána, Kratochvila, nebo dokonce něco z odděleníčka poezie? Pokud si nebude vědět rady, doporučím mu Szpuka – toho jsem si vydupal, ale musel jsem slíbit, že ho prodám do dvou měsíců a chybí mi týden (pak ho budu muset vrátit, ještě, že je komisní!), takže se musím činit. Koneckonců, i za Šabacha nebo Pawlowskou budu vděčen – hlavně, že tu nejsem zbytečný, sám… „Prodáváte tady jízdenky na tramvaj?“ táže se zákazník. Zalapám po dechu. Pochopí a odejde.

  Vcházejí další. Jsem napjatý, jestli budou chtít knihu. Jsem rád, že je tu tak živo, ale nejsem si jist, zda to není totéž, jako by tu bylo prázdno. Jsou nervózní a dívají se každou minutu na hodinky nebo na displej mobilu. Jeden vystrčí hlavu ven, zakroutí s ní, zasune ji zpět a prohlásí: „Ještě neotevřeli! Voni fakt maj až vod desíti! To je škandál!“
   Venku už určitě naplno zpívají ptáci a rozhořelo se slunce. Již ráno při cestě na tramvaj a pak na autobus a pak sem bylo příjemně teplo. Říkal jsem si, co bych dělal, kdybych nemusel do práce. Šel bych asi k řece, do parku, se ženou, dcerou a s maličkým synem v kočárku, bylo by to opojně všední. V hlavě a řekl bych i v srdci, kdyby to neznělo tak kýčovitě, zněly by ještě vášnivé drůzy tónů z Janových pašijí Sofie Gubaiduliny…
   Ozval se rachot. „Už otvírají!“ Veřejnost kvapně opustila knihkupectví a já osaměl. Na jak dlouho? Až naplní ledničky? Co když pak budou mít vyprázdněné peněženky?
   Není dobré být tu takhle sám! Zvláš?, když nemám náladu listovat knížkama a žádné zboží mě nečeká, abych si zkrátil čas. A tak se mi vrací opět včerejší den, sváteční neděle, den vzkříšení. Již ve mně ale nezní hudba. Je to protivné, že nepříjemné nakonec zastíní vše. Nezní ve mně hudba. Slyším řev, nářek, pláč. To muž jde s dívkou. Otec s dementní dcerou. Otec pěstmi buší do temene její hlavy, do zad, pak dceru nakopne. „Aú, to bolí!“ naříkavě huhlá dcera. Otec jí didaktickým tónem vysvětluje: „To musí bolet! Jinak to nemá cenu, chápeš?“ A zasadí jí další ránu pěstí. „Měl sem si ho radši urvat, než se srát s takovým kriplem jako si ty!“
   Venčil jsem právě psa a ani jemu se to nelíbilo. Zuřivě zaštěkal. Jenže jsem nevěděl, na koho že to vlastně výhrůžně štěká! Dívka pohlédla směrem k nám a přestala naříkat. Muž konstatoval: „Vidíš, i ten pes by tě nejradši sežral!“
   Pokračovali v cestě, v tichosti, dívčinno martýrium bylo u konce. Za nejbližším rohem, kousek za hospodou, je možná Golgota. Cítím se jako jeden z davu, který kdysi dávno křičel: „Ukřižovat! Ukřižovat!“
   Veřejnost odmítá americkou radarovou základnu. Chápu to. Vždy? se tam nedá ani nakupovat žrádlo, nedá se tam žrát ani chlastat! Proč nám ty amerikáni radši nepostaví supermarket? A nemusí to bejt v Brdech, tam chcíp pes! Chcem ho hned za barákem, co nejblíž! To bude paráda, když si jen tak v bačkorách vyjedem s nákupním vozíkem z obýváku rovnou mezi přeplněný regály s hafem slevovejch akcí! To můžem takhle vyrazit třeba při reklamách, když budem koukat na Ordinaci v růžový zahradě, a ještě to stihnem!
   Chápu to, ale přesto (a nebo právě proto) volám: Ano americkému radaru! Navzdory!

Komentářů

Přidat Nový Hledat

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."